Přestože průzkum mezi současnými zastánci názoru o převtělování uvádí v pochybnost mnoho ze základních předpokladů, podtrhujících náboženskou a filozofickou soustavu názorů západní společnosti, přečkal jak zkoušku časem, tak nepřátelský útok svých kritiků. Značné množství malých dětí doslova z každé země celého světa si vybavilo své minulé životy a vykázalo znalost zvyků dospělých, jež se nedá vysvětlit přirozeným způsobem.
Případ Jasbir
V roce 1954 zemřel na neštovice Jasbir Lal Jat, tříletý indický chlapec z chudé vesnice poblíž města Vehedi. Nemoc trvala několik dní, nakonec chlapec přestal dýchat a tělo mu vychladlo. Následujícího rána se však jeho tělo začalo znovu pohybovat. To byla však pouze první událost jeho skutečně ohromujícího příběhu. Brzy se totiž ukázalo, že se chlapcova osobnost naprosto změnila.
Začal mít odlišný přízvuk a mluvil způsobem, jenž daleko předčil jeho věk. Prohlašoval o sobě, že je synem bráhmana, jmenuje se Sobha Ram Tyagi a o život přišel, jak řekl, v tom samém okamžiku, kdy zemřel Jasbir.
Navzdory výsměchu celého okolí zůstal pevně přesvědčen o tom, že má pravdu. Většina lidí se domnívala, že se zbláznil. Až jednoho dne šla náhodou okolo cizí žena a chlapec v ní poznal tetu Sobhy Rama Tyagiho. Žena jeho slova potvrdila. Také její verze, týkající se smrti synovce, kterou způsobilo zranění hlavy, odpovídala tomu, co chlapec vyprávěl. Navíc vyšlo najevo, že obě děti zemřely skutečně přibližně v tu samou dobu stejného dne. Nakonec vzali Jasbira do vesnice, o níž prohlašoval, že zde prožil svůj minulý život. Dokázal pozdravit příbuzné Sobhy Rama celým jménem. Všichni se shodli na tom, že chlapcův popis okolí jeho starého domova je příliš podrobný na to, aby byl výsledkem pouhých dohadů.
Práce Iana Stevensona
Tato indická záhada pochází ze záznamů doktora Iana Stevensona, amerického profesora psychologie, který strávil čtyřicet let svého života tím, že sbíral důkazy o případech spontánních vzpomínek na minulý život u malých dětí. Podle Stevensona se tyto vzpomínky projevují ve větší intenzitě mezi dvěma až čtyřmi lety, ale zřídka si je děti pamatují po pátém roce svého života. Důvody, proč tomu tak je, nejsou zcela jasné. Tento vzor je zachováván a nezáleží na náboženském nebo kulturním prostředí dítěte.
Případ Reeny Guptové
Jeden z nejdramatičtějších případů představuje případ Reeny Guptové z Nového Dillí, které ještě nebyly dva roky, když v roce 1966 poprvé řekla své babičce, že měla gharada, manžela, zlého muže, který ji zabil a nyní si odpykává trest ve vězení. Nikdo jí samozřejmě nevěřil. Jak však vyrůstala, nikdy ji neopustilo přesvědčení, že žila a zemřela již před svým současným životem.
Přítelkyně její matky Vijendra zaslechla jednou náhodou tragický příběh o rodině sikhů, jenž pojednával o vraždě mladé manželky Gurdeep Singhové, kterou zavraždil její manžel. Vijendra vystopovala rodinu až do jejich domu v jiném předměstí onoho indického města. Když zjistila, že gharada mrtvé ženy je ve vězení za vraždu, promluvila si s jejími rodiči. Ti se nejprve zdráhali, ale nakonec souhlasili s tím, že se s Reenou setkají. Ta v nich okamžitě poznala svého otce a matku.
K jejich údivu si holčička vzpomněla na mnoho událostí ze svého předchozího dětství. Pamatovala si dokonce i to, jak vznikla neobvyklá přezdívka Gudreepiny mladší sestry. Později se setkala s dalšími členy své bývalé rodiny a všechny je dokázala rozpoznat.
Zkrátka jev, kterým se zabýval doktor Stevenson, nám předkládá některé neobvyklé možnosti, které se týkají samotné povahy lidského života.
