Kresčak je vlastně severofrancouzské městečko Crécy. Právě v jeho blízkosti se odehrála bitva, jedna z nejslavnějších ve středověku, a to mezi anglickým králem Edvardem III. a francouzským králem Filipem VI. Pro naše dějiny je památná účastí Jana Lucemburského, českého krále, který přivedl na pomoc Francouzům vojáky – a v tomto boji zahynul. Naše účast nevyplývala z nějakých českých zájmů, ale hlavně ze spojeneckých závazků, které již tradičně pojily Lucemburky s pařížským dvorem.
Začátek a kořeny konfliktu
12. července 1346 se roznesla zpráva, že na severním pobřeží Francie se vylodil s velkým vojskem anglický král Edvard III. a táhne na Paříž. A francouzský král žádal všechny spojence o urychlenou pomoc. Tento konflikt měl hluboké kořeny. Rivalita obou zemí panovala ještě z doby, kdy angličtí králové vlastnili ve Francii rozsáhlé rodové državy, takže jejich moc převyšovala dokonce moc samotných francouzských králů. K tomu přistoupily ve 14. století i hospodářské důvody, kdy oba státy usilovaly o ovládnutí bohatých Flander. Do třetice šlo i o dynastické spory – roku 1328 vymřela ve Francii přímá linie královského rodu Kapetovců a Filipem VI. nastoupil rod Valois, který odvozoval původ od mladšího bratra krále Filipa IV. Sličného (ten zemřel 1313). Zrada byla v tom, že Edvard III. byl vnukem řečeného krále, ale po ženské linii, jeho matka Isabela byla totiž francouzskou princeznou. Jenomže – francouzské právo nástupnické nároky žen neuznávalo a anglický uchazeč byl odmítnut. Otevřený konflikt byl formálně vyhlášen již roku 1337.
Schyluje se k ozbrojenému střetnutí
Nyní byl Filip VI. ale poněkud zaskočen. Následovaly přesuny vojsk a Angličanům se podařilo proniknout téměř až k Paříži.
V této chvíli se na scéně objevili Lucemburkové. Sebralo se vojsko, které čítalo až 500 těžkooděných rytířů a 13. 8. dorazilo do tábora u St. Denis. Francouzi ale nevyužili příležitosti, Filip místo toho začal vyjednávat s nepřítelem o místě bitvy. Edvard zatím ustupoval a Francouzi je pronásledovali a zatlačovali je k rovinatému pobřeží. Teprve 24. 8. se Angličanům podařilo překročit řeku Sommu a zamířili do pikardského vnitrozemí, kde hledali lepší terén pro obranu.
Francouzi byli, podle střízlivých odhadů, dvakrát početnější. Složení obou armád se také lišilo – jádrem té francouzské byla obrněná jízda. Edvardovo vojsko se opíralo hlavně o lučištníky. S nimi a ostatní pěchotou se anglický král zastavil na návrší za vsí Kresčak a zde měl být svedena rozhodující bitva – ostatně jeho vojsko již bylo vyčerpané a potřebovali také získat nějakou kořist. Angličané si odpočinuli a sešikovali se ve velmi výhodném postavení na jižním svahu protáhlého návrší, jehož východní a západní strany spadaly strměji do údolí dvou potoků. Zcela neobvyklé a na svou dobu „revoluční“ bylo, že anglický král nařídil jízdním rytířům sesednout z koní a vyplnit tak mezery mezi pěšáky a lučištníky. Co to mělo za smysl? Byla tak posílena morálka pěších bojovníků a také bylo možné zabránit před nepřátelskou přesilou uprchnout.
Bitva
Angličané se tedy připravovali pečlivě. Na straně protivníka bylo mnohem méně řádu a disciplíny. 26. 8. se přiblížili ke Kresčaku. Král Filip nařídil pochod zastavit, shromáždit všechny síly a nechat vojsko odpočinout, ale neukázněné houfy a někteří vysocí feudálové, zejména v předvoji, když spatřili Angličany, tak se neudrželi a začali navzdory králově příkazu bezhlavě útočit. Král pak nařídil na smrt unaveným Janovanům ve svém vojsku ostřelovat z kuší anglické pozice – ti ale pod mrakem anglických šípů začali couvat, což Francouzi považovali za zradu a začali zezadu najíždět do jejich řad. Co mohlo být výsledkem. Série chaotických útoků Francouzů. K anglickým pozicím většina ani nedorazila, srazily je anglické šípy a těžkooděnce pak doráželi irští nebo velští pěšáci dlouhými tesáky. Pokud se některému francouzskému rytíři podařilo dostat se až k Angličanům, zasáhli angličtí rytíři rozmístění mezi lučištníky.
Naprosto zdecimované francouzské oddíly prchaly a strhávaly s sebou vše. Podle zřejmě nadsazených anglických počtů zahynulo na 2000 fr. rytířů a 30 tisíc pěšáků. Mezi padlými byl i králův bratr vévoda z Alenconu, hrabě Ludvík Flanderský, ale co je pro nás důležité – mezi zabitými zaujímal nejčelnější místo právě český král Jan. Prý šlo o jakousi okázalou sebevraždu, protože jako slepec již nemohl nic ztratit a hledal smrt hodnou své rytířské pověsti. Existují sice legendy, které popisují, jak český nájezd pronikl téměř až do středu anglického vojska – pravděpodobnější ale je, že stejně jako většina ostatních ani čeští bojovníci k anglickým řadám nedojeli. Většina očitých svědků ostatně zahynula. Jenomže zatímco po bitvě na Moravském poli (zahynul Přemysl Otakar II.), následovala u nás zlá léta, Janův syn Karel IV. naopak přivedl zemi k rozkvětu.
