Šlechtické rody, zvláště ty starobylé, mají někdy historii nejen barvitou, ale i smíšenou s různými legendami. A rod Šporků to měl ve svých dějinách opravdu velmi barvité.
Historie počátků rodu je spíše nejasná
Původně měl snad rod pocházet z vlivné římské rodiny. Je to však pravda? Zakladatel rodu Johann Sporck se narodil nejspíše kolem roku 1595 – 1596 jako obyčejný poddaný ve vestfálském Sporckhofu. Strmou vojenskou kariérou (od tambora k velitelské funkci!) si získal postavení a vážnost po Bílé Hoře a získal v Čechách majetky, a to nemalé. Stal se z něj jeden z nejbohatších mužů království (vlastnil panství ve středních, východních i jižních Čechách), a byl roku 1660 povýšen do hraběcího stavu.
Byl dvakrát ženatý a měl i nemanželského syna Johanna Georga, který byl později dokonce legitimován a povýšen do rytířského stavu.
František Antonín Špork se stal mecenášem barokního umění
Z druhé manželství s Eleonorou Kateřinou von Fineck měl Johann Sporck dva syny. Jeden z nich, František Antonín Špork (1662 – 1738) cestoval po světě a studoval a stal se jednou z nejslavnějších postav rodu i naší země.
Měl velkou sebedůvěru a stal se významným mecenášem barokního umění. Byl považován a sám se také považoval za mystického rytíře svatého Michaela, který bojoval proti zlu.
Proslul nejen jako velikán, ale proslulé byly i jeho spory se značným množstvím osob, a to se sousedy, s úřady, s jezuity a dokonce i s panovnickým dvorem. Byl také vězněn v hradčanské Daliborce, ale hřebínek mu to nesrazilo. Jezuité ho obviňovali z kacířství. Přesto spolupracoval dál s významnými umělci, hlavně s Matyášem Braunem a jeho kolegy. Založil jeden z nejzáhadnějších uměleckých skvostů baroka, zámek Kuks. Vše prý bylo řízeno podle posvátné geometrie. František Antonín byl spojován i se svobodnými zednáři a rosekruciány, vydával ve své tiskárně i podobně orientované knihy, ale spojitost s těmito společnostmi nebyla nikdy prokázána.
Je ale pravdou, že se rád obklopoval různými symboly a kryptogramy, což jej zařazuje k postavám, které mají rádi příznivci záhad a tajemství. Není divu. Jeho zvláštním činem bylo uvedení řádu svatého Huberta do Čech.
Řád svatého Huberta má svoji tajemnou symboliku
Svatý Hubert podle pověsti v podzimním lese očekával jelena, který se mu náhle zjevil – byl to albín a mezi parožím mu zářil zlatý kříž. Hubert samozřejmě nevystřelil a od těch dob prchá tento unikátní jelen před lovci svatého Huberta. Zdá se vám to málo zvláštní? Ve skutečnosti jde o symboliku věčné cesty za absolutní pravdou, což mohlo být skutečnou náplní řádu. Je faktem, že legendy o bílých jelenech či Pánech lesů (byli zobrazováni s parožím) vznikaly již v pradávných časech a věřili jim i Keltové.
Rod nakonec vymřel – mohlo za to prokletí?
Rod Šporků nakonec vymřel, jeho rozmach prý zastavilo nějaké prokletí. Posledním Šporkem po meči byl hrabě Ferdinand (1848 – 1928).
Tento rod byl přímo mozaikou různých druhů někdy zvláštních osobností – najdeme zde despoty, vraha, filozofy, vojáky i církevní hodnostáře. Kupříkladu jeden z nich, Karl Rudolf, byl hejtmanem boleslavského kraje a prý svobodným zednářem – a říká se, že i spoluzakladatelem první pražské zednářské lóže U tří hvězd. Zdá se, že členové rodu stále věřili ve svého bílého filozofického jelena.
