Keltové v našich dějinách zanechali nesmazatelnou stopu. Analýzy DNA dokázaly, že národ jen tak snadno nezmizí. Jak prokázaly kosterní pozůstatky, na našem území asimilovali Keltové nejprve s Germány a později se Slovany.
Názvy, které nám Keltové zanechali
Stopy prastarých keltských sídel se u nás zachovaly nejen především v názvech řek (Labe, Jizera, Mže, Metuje), hor (Říp – tento keltsko-germánský výraz značí svah či úpatí), Ještěd (Jasanový les), Oškobrh u Poděbrad (Jasanová hora) a podobně. A také v latinském názvu naší země znějícím Boiohaemum (později Bohemia) – to proto, že zde žil jeden z keltských kmenů zvaný Bójové.
Památky, které byly nalezeny
V roce 1877 bylo ve Stradonicích na Berounce nalezeno asi 200 zlatých a stříbrných mincí – duhovek – v koženém vaku. Denně sem přicházelo snad tři sta kopáčů, kteří původní keltské oppidum převrátili vzhůru nohama. První profesionální tým zde začal pracovat teprve roku 1902, ale bohužel o průzkumu nebyla vypracována podrobná zpráva. Kromě mincí se tu podařilo najít předměty kostěné, železné i bronzové, skleněné náramky, jantarové korálky, zbytky jemné keramiky zhotovené na hrnčířském kruhu a zdobené červenou a bílou barvou. Nechyběly ani rýče, kosy, srpy, sekyry a dokonce lékařské pinzety (na keltských kostrách byly nalezeny mj. stopy po zhotovených trepanacích).
Nejcennější keltská památka u nás se našla u Mšeckých Žehrovic
Jde o hlavu vysokou 25 cm, která byla zhotovena z opuky ve 3. století př. Kr. a možná patřila druidovi či jiné vysoce postavené osobě. Byla nalezena u západočeských Mšeckých Žehrovic a stala se světovým unikátem.
Kamenný obličej je celkem plochý, s rovným nosem a blízko u sebe posazeným očima, tvář zdobí nakroucené kníry a zřejmě i obočí. Hlavu má holou až na malý copánek na zátylku. Na krku má znak „lepších lidí“ – keltský šperk zvaný torques.
Hlavu nalezl v květnu roku 1943 v malé, jeho otcem pronajaté pískovně nedaleko Mšeckých Žehrovic horník Josef Šlajchrt (1913 – 2008), který dokázal rozpoznat výjimečnost nálezu, přestože byl rozbitý na více dílů. Navíc byly promíchané s mnoha úlomky keramických nádob, kostí a ozdob.
Proto přizval pracovníky Národního muzea, kam byla tato památka převezena tajně – to aby ji nezabavili okupanti. Teprve v červnu roku 1945 vyšel v Národní politice článek s fotografiemi, který o unikátním nálezu napsal pracovník pražského Národního muzea dr. Ivan Borkovský. Z této plastiky bylo zároveň vytvořeno několik kopií a její originál bývá vystavován pouze při obzvláště výjimečných příležitostech.
