„Otci táhlo na osmdesát, měl již spoustu nemocí, chůzi měl nejistou, ztrácel rovnováhu, přes den hodně pospával. Někdy říkal věci, které nám nedávaly úplně smysl, jindy měl úsudek bystřejší než my všichni dohromady. Stále byl však v základních věcech samostatný – zvládnul běžnou hygienu, ohřál si jídlo v mikrovlnce, nakrmil psa. Když jsem ho jednoho dne našla v polosedě na zemi, zavolala jsem i přes jeho protesty pro jistotu záchranku. Během pěti dnů v nemocnici se z něj stal úplný ležák. Po pár týdnech zemřel. V nemocnici se nám nikdo příliš nevěnoval, nikdo nás nepřipravil na to, že se jeho dny pomalu, ale jistě brzy naplní. Dodnes nechápu, proč vše vzalo tak rychlý spád…“
Uvedená zkušenost není ojedinělá. Pacientů, kteří se již nevrátí z nemocnice, není málo. Zároveň existuje také dost pacientů, opět zejména ve vyšším věku a s problematickým zdravotním stavem, kteří se vrátí, ale zhoršeni – spaví, dezorientovaní, nesamostatní. Tehdy si blízcí kladou otázku: Čím to je? Co se vlastně stalo? Došlo v nemocnici k zanedbání péče?
Mohlo by vás zajímat
Výsledek nejistý
U takto rizikových pacientů vstupuje do hry celá řada faktorů, díky kterým nelze předem zaručit zdárný výsledek hospitalizace, a to i tehdy, pokud je poskytnutá zdravotní péče naprosto perfektní.
Křehkost pacienta
Organismus pacientů ve vyšším seniorském věku s četnými chorobami je velmi zranitelný. Mnozí z nich sice fungovali do daného okamžiku i přes četná úskalí relativně dobře, ale jednalo se o režim velmi křehké rovnováhy. Ta však mohla být závažně narušena novým problémem, např. nachlazením, bolestí zubů, zánětem v těle, pádem či zármutek a obavami. Zatímco dříve by pacient tyto problémy překonal, nyní je již jeho tělo příliš slabé, bojuje dlouho a s nejistým výsledkem.
Neznámé prostředí
Říká se, Starý strom nepřesazuj, staré lidi nestěhuj. Čím jsme starší, tím hůře se přizpůsobujeme změnám. Pacient, který se ocitá v neznámém nemocničním pokoji, může být najednou zcela dezorientován. Nemá své lůžko, z kterého uměl doma vstát, když už vstane, tak neplatí, že má po pravé ruce své křeslo, o které se opíral, takže snadněji ztratí rovnováhu. Jestliže zamíří naučenou trasu na WC, tak ho tam nenajde. V noci je navíc rozespalý, a tak ztracen vykoná potřebu do rohu nemocničního pokoje. Když je pak z důvodu bezpečnosti uzavřen na lůžku bočním zábradlím a dostane plenu, nechápe, chvílemi se vzpouzí, jindy je apatický. Snaží se přelézt zábradlí a dojít si na WC jako dříve doma. Následuje pád a kurtace opět z bezpečnostních důvodů. Již tak slabý pacient setrvává na lůžku, svaly ochabují a postupně se z něj stává ležák.
Nový režim a ztráta soukromí
Pobyt v nemocnici má pevný řád, např. ranní budíček (odběry, měření tlaku), jídlo v určitou dobu (pokud pacient oběd nesní, málokdy ho bude někdo později přemlouvat). Někteří pacienti se přizpůsobují obtížně. Velkým problémem je ztráta soukromí a klidu, na který byl člověk zvyklý. Zatímco doma měl pokoj sám pro sebe, zde jsou často po třech. Hlasitě hrající televize po celý den, chrápání spolupacientů v noci, otevřené okno nebo naopak nedostatek čerstvého vzduchu, zápach při přebalování pacientů… To vše jsou skutečnosti, které mohou velmi ztrpčovat pobyt v nemocnici.
Umělý útlum pacienta
V některých případech se pacientovi podávají léky na útlum. Často se jedná o situace, kdy může svým chováním ohrozit sebe (pokusy o útěk z lůžka a riziko zranění) nebo okolí (agrese), případně silné bolesti, kdy je snaha zmírnit jeho utrpení. Tlumený pacient může být apatický, spavý. Míra medikace by se měla vždy pečlivě zvážit – porovnat přínos a rizika.
Silný stres a beznaděj
Zpravidla se vždy najde někdo (rodina, ošetřující personál, spolupacienti), kdo se snaží pacientovi vysvětlit, co se s ním stalo a kde se ocitnul. Jenže jedno vysvětlení nestačí. Pacient ne vždy vnímá stejně bystře, utíkají mu souvislosti, jeden den chápe, druhý den pozapomene.
Ať je již pacient myšlenkami plně orientován, či nikoli, prožívá emoce. V těchto chvílích zpravidla úzkost, strach, beznaděj. Lidský dotek a hřejivé slovo má cenu zlata. Je to totiž mnohdy zejména naděje a vnitřní vůle žít, která pozdrží člověka od odchodu na druhý břeh.
