Patří k nejpozoruhodnějším ženským postavám našich dějin. Českou královnou byla dvakrát a pokaždé jen krátce. Podruhé se stala vdovou v devatenácti letech. Měla snad dožít v klášteře? To se nestalo… Této ženě rozhodně nemůžeme upřít houževnatost v boji o to, jak si uhájit štěstí.
Původ
Původně se jmenovala Richenza (v Polsku se vyslovovalo její jméno Ryksa, což si pak Češi upravili na Rejčku). Narodila se roku 1288 polskému králi Přemyslovi Velkopolskému (z rodu Piastovců) a švédské princezně. Jméno Eliška přijala teprve po svém příchodu do Prahy. Její otec byl roku 1296 zabit, matka zemřela již dříve a z Richenzy se stal sirotek, takže byla pochopitelně již jako malá nástrojem politikaření. Český král Václav II. totiž toužil po tom, aby spojil českou a polskou korunu. Když mu roku 1297 zemřela manželka Guta, ocitl se v situaci, kdy ho mohlo manželství s Richenzou posunout blíž k polskému trůnu.
Česká královna
A tak roku 1300 jako dvanáctiletá přijela do Čech. Nejprve, jak se zdá, žila na budyňském panství, českou a polskou královnou byla korunována až roku 1303 – od té doby se přestěhovala na Pražský hrad. Neměla to právě jednoduché – vždyť byla macechou Václavovým dětem s Gutou – a v podstatě to byli její vrstevníci – nejstarší Václav (budoucí Václav III.) byl mladší o rok a Eliška Přemyslovna byla dokonce mladší o čtyři roky. A nutno říci, že Elišku Rejčku opravdu nesnášela.
Avšak ještě horší byla skutečnost, že její manžel, král Václav, onemocněl tuberkulózou a roku 1305 zemřel, ve věku 34 let. Manželům se narodila dcera Anežka, však pouhých šest dní před jeho smrtí. Kdyby byl jejich dítětem syn, mohli bychom si představit, že dějiny by se ubíraly nejspíše jinak.
Královna vdova
Jak již bylo uvedeno, Eliška Rejčka to na dvoře neměla nikdy jednoduché a vše se ještě zhoršilo, když byl zabit roku 1306 poslední Přemyslovec, Václav III. V zemi zavládl zmatek a ona byla nejen velmi mladou vdovou, ale stále i cizinkou, která měla k dispozici jen příjmy z několika českých měst.
Znova královnou
Manžel Anny Přemyslovny, Jindřich Korutanský, se ani nestačil dát korunovat a situaci ovládl Rudolf Habsburský. Jeho pozici však bylo třeba potvrdit sňatkem, tedy sňatkem dynastickým. Ideální by byla Eliška Přemyslovna, ale měli příliš blízký příbuzenský poměr. Naštěstí tu byla královna vdova – ta navíc otevřela poprvé Habsburkům cestu k polské koruně. Elišky Rejčky se nikdo na nic neptal – a politika opět zvítězila. Přesto se prý mladý Rudolf do krásné Elišky Rejčky vážně zamiloval (byl již rovněž vdovcem). Rudolf potřeboval zemi ovládnout, vytáhl tedy do boje proti mocnému českému pánu Bavorovi ze Strakonic, ale u Horažďovic zemřel na úplavici.
Boje o trůn
Přestože Eliščino věno Rudolf zdvojnásobil, zemřel bez potomků. Eliška se přiklonila na stranu jeho bratra Fridricha, tedy k Habsburkům, a byla proto v Praze přísně střežena. Když se dozvěděla zprávu o tom, že české panstvo prosadilo návrat Jindřicha Korutanského, věděla okamžitě, že jediným řešením je útěk. S malou Anežkou a jedinou věrnou služebnou se jí podařilo v přestrojení proplížit noční Prahou až ke klášteru Zderaz, kde ji očekával švagr Fridrich a pomohl jí dále k útěku do Kutné Hory, odkud mohla uprchnout do Rakous. Již následujícího roku se ale mohla vrátit a ujala se svých věnných měst ve východních Čechách – jejím sídlem se stal Hradec, od té doby zvaný Hradcem Králové. Přesto doufala, že by se mohla ještě vrátit na výsluní moci, to když se připravovala cesta Lucemburků do naší země. Nakonec v tom však nesehrála hlavní úlohu – Jana Lucemburského si vzala Eliška Přemyslovna.
Eliška Rejčka byla však moc mladá na to, aby se navždy smířila se životem vdovy, i když bohaté. Tehdy byl nejvýznamnějším českým šlechticem Jindřich z Lipé a právě s tím se Eliška Rejčka sblížila. Říkalo se, že poprvé v životě potkala lásku, a to osudovou.
Válka královen
Vše mělo ale širší dosah – politické dění v zemi ovlivňovali v té době rádcové, které si mladý král přivezl s sebou, a české panstvo bylo poněkud v pozadí. Král byl tehdy ještě pod vlivem manželky Elišky Přemyslovny, kterou popuzoval vztah pána z Lipé a její macechy. Navíc – kdyby se vzali, mohl Jindřich z Lipé dokonce aspirovat na královskou korunu. Když ho dal Jan Lucemburský roku 1315 zatknout, bylo již očividné, že obě královny vedou válku.
Roku 1318 se vedlo smírné jednání v Domažlicích a vítězem se stal předák českého panstva – vítězem ve válce královen se tedy stala Eliška Rejčka. Ovšem tím byly, jak se zdá, jejich cíle naplněny – stáhli se z veřejného života, Jindřich přijal úřad moravského zemského hejtmana a Eliška přesídlila do Brna. Zařídili se tam dobře, byl tam hlavně klid a Eliška začala budovat klášter cisterciaček na Starém Brně.
Roku 1329 Jindřich zemřel, což Elišku hluboce ranilo – její nářek prý snad až pohoršoval přítomné. Již roku 1330 sepsala závěť, kde pamatovala jak na svou dceru, tak na starobrněnský klášter. Roku 1335 umírá a je pohřbena ve starobrněnském chrámu, po boku Jindřicha z Lipé.
