Přečteme-li jisté kapitoly Mémoires Secrétes, vydaných v roce 1780 v Paříži, užasneme. V XIV. části, pojednávající o tajemných událostech, jež se přihodily ve francouzském námořnictvu, se totiž dočteme, proč byl dne 16. srpna 1780 u francouzského královského dvora představen Ludvíku XVI. „jasnozřivec“ Jean-Pierre Baltineau, jinak úředník. Měl to být člověk podivuhodných schopností a zarážející jasnozřivosti.
Jak dokázal své schopnosti
O jaké podivuhodné schopnosti vlastně šlo a proč probudily úžas jinak znuděného královského dvora? Pan Baltineau byl drobný obtloustlý mužík s šedivou parukou na hlavě. Ke dvoru ho přivedl ukázat známý pragmatik a matematik Turgot.
Oficiální jasnovidecká kariéra drobného mužíka započala naplno v březnu 1779, kdy se na ministerstvu francouzského válečného námořnictva uskutečnil experiment, jehož protagonistou byl právě pan Baltineau, který se sem dostavil v doprovodu Turgota. Šéf admirality admirál Letrosne položil panu Baltineauovi jedinou otázku: Kolik lodí a s jakými názvy pluje právě t tuto chvíli ve francouzských výsostných vodách a kolik dalších lodí se nachází do vzdálenosti 1400 mil od pobřeží?
Pan Baltineau zavřel oči, složil hlavu do dlaní a pak odpověděl, že do vzdálenosti 1400 mil se v tu chvíli plaví 216 lodí pod francouzskou vlajkou. Admirál Letrosne byl překvapen, ještě více ho ale překvapilo, když Baltinoeu zaznamenal jejich jména a dokonce i jména kapitánů…Právě tehdy nastoupil Baltineau cestu za slávou.
Návštěva u dvora začala dobře
Návštěva pana Baltineaua u královského dvora ve Versailles měla samozřejmě svoje politické pozadí, protože král Ludvík XVI. vůbec neměl chuť nad čímkoliv žasnout, a to tím méně, čím více žasli ostatní. Turgot však přesto vystihl pravou chvíli. A šlechta se na jasnovidecké výkony pana Baltineaua přímo třásla, i když před králem tvrdila opak. Turgot doufal, že by mohl být znovu jmenován královským ministrem, neboť stávající ministr Necker se ocitl právě v nemilosti.
O návštěvě zvláštního pána ve Versailles se nám naštěstí zachovala podrobná písemná zpráva od královského sekretáře pana Maupertia. Baltineau na krále ihned zapůsobil skutečností, že okamžitě po svém příchodu „vypátral“, kde vězí králův milovaný pes, kterého služebná omylem uzamkla v knihovně „klasiků“, kam král chodíval zřídkakdy. Psa pak přinesl psovod v náručí zesláblého po několikadenním půstu, avšak šťastně hafajícího.
Král si přál znát i dalekou budoucnost
Slyšení u krále bylo téměř u konce, když se ještě Veličenstvo na poslední chvíli Baltineaua zeptalo, zdá dokáže poznat vizi blízké či vzdálenější budoucnosti francouzského království. Pan Baltineau odvětil, že nemůže číst budoucnost států ani konkrétních lidí, ale může si vyvolat představu příštích vztahů mezi lidmi, řekněme v příštích dvou či třech staletích.
V té době už podle pana Baltineaua bude člověk vystaven neustálému pokušení proměnit se spíše k horšímu, protože být dobrým bude mnohem namáhavější než spáchat jakýkoli zlý skutek. Poprvé v dějinách lidstva nebude zlo v člověku objektivně souzeno a pranýřováno, protože se natolik rozšíří, až se stane málem normou. Mravní lidé se budou bát nemravných, když tito budou žít v tak sebevědomé přesile. Lidská chamraď určí normu kultury, vzdělání, postoj k přírodě a ostatním živým tvorům. Každý jednotlivec bude usilovat především jen o svůj osobní zájem, což spustí lavinu zbytečných a marných životních cílů a nasměřuje pohyb civilizace do slepé uličky.
Budování existence jen pro přítomnost vytvoří z valné části lidí doslova vlčí smečku, které se budou bát samotní vládci. Proběhnou drobné i větší války, války šílených jednotlivců proti racionálním skupinám. Anonymní terorismus se stane základním projevem individuální bezvýznamnosti…
Nebude v té době na světě příliš mnoho skutečné radosti, s níž si lidstvo vystačilo už desítky tisíc let. Lidé dvacátého a jedenadvacátého století nebudou chtít ztrácet čas omyly a hledáním nových východisek, když budou mít všechna technická řešení na dosah ruky. Málokdo se proto bude cítit šťastný, a přesto budou všichni křičet, že jsou veskrze šťastní a chtějí být ještě šťastnější. Tento obecný pokřik se stane nejhlasitějším pohřebním chorálem, v němž jeden nešťastník neuslyší volání toho druhého…
Král k tomu jen poznamenal: „A já si denně myslím, že žiju v šílené době…“
