Jak se Lindě Rybové hrála alkoholička Blanka v seriálu Ulice??

Postava Blanky, kterou hraje Linda Rybová nepila vždy. Ona nebyla alkoholička od začátku. Vždycky sice trochu popíjela, ale jen s takovou lehkostí. Dramaturgové ovšem časem přitvrdili. 

Tak za její představitelkou Lindou Rybovou přišli dramaturgové s tím, že téma alkoholismu chtějí zařadit a k mojí postavě se jim zrovna hodí. Blance se nakupila řada problémů a ona začala alkohol používat jako pomoc ve stresových situacích.

Lindo, vy sama alkohol téměř nepijete, což mezi umělci nebývá zcela běžné. Bylo to tak vždycky, nebo jste k tomu „dozrála“?

Nepoužila bych slovo dozrála, protože mi alkohol vlastně nikdy nechutnal. V mládí jsem alkohol normálně pila, ale především protože pili ti ostatní. Byla to slavná 90.léta, já studovala konzervatoř a všechno to bylo hodně uvolněné. Jenže mně bylo vždycky vlastně celkem jedno, jestli piju nebo nepiju. Takže jsem pak mnoho let nepila vůbec. Teď si výjimečně s kamarádkami dvojku vína dám. Teda dala, když ještě bylo možné potkat se někde v baru. Nejsem striktní abstinent. Ale poslední dobou mi z alkoholu není dobře fyzicky ani psychicky, takže se mu spíš vyhýbám. Problém by byl, kdyby mi alkohol chutnal jako mléko nebo čokoláda.

Co vás inspiruje, když hrajete Blančiny opilecké scény?

V první řadě jsem si přečetla podklady k tématu, které jsem dostala od dramaturgů. Pak jsem se také ptala pár lidí ve svém okolí, kteří mají s alkoholem větší zkušenosti než já. Ve svém okolí jsem si vybrala tři osoby, které pijí často nebo jsou specificky opilé. Přes fyzické projevy a jejich vizualizaci jsem se snažila dostat k těm psychickým prožitkům. A to se pak snažím zahrát.  Naopak z vlastní zkušenosti znám Blančiny psychické propady. Je to hodně citlivá žena, a ke všem problémům je hodně senzitivní. To ji strhává do těch vod, kde začíná být labilní. Tomu dokážu porozumět, navodit si ten pocit, pak ho znásobit a zahrát.

Překvapilo vás něco u  ženského alkoholismu?

Bylo pro mě zajímavé, že je možné do toho tak rychle spadnout. Něco, co si člověk neuvědomuje a připadá mu úplně neškodné, začne být rychle potíž, když tím začnete řešit svoje problémy, a stane se z toho berlička k uvolnění. Když pak začne být těch problémů opravdu hodně, začne pro vás být alkohol opravdu nebezpečný. Zvlášť pro ženy v našem věku. Ten rychlý obrat, který je pro ženský alkoholismus typický, mě velmi překvapil. Kromě toho mě zaujaly zejména informace o ambulantní léčbě, kterou se Blanka rozhodne podstoupit. Je to totiž možnost, která je do jisté míry nebezpečnější, protože svému problému musíte čelit dnes a denně. Ale ženy v tomto věku, zejména mámy od dětí, s tím mají dobré zkušenosti. Zejména protože nepřeruší pevné vazby, musí plnit každodenní povinnosti, musí bojovat právě kvůli dětem, které mají každý den na očích.

Takhle to tedy měla s alkoholem i Blanka?

Blančino pití muselo mít svůj vývoj. V první fázi pila pro zábavu, když neměla velké problémy. V opojení byla uvolněná, šťastná a veselá. Bez této fáze by to nešlo, protože kdyby neměla k alkoholu vypěstovaný určitý vztah, nemusela by po něm sáhnout, když začala řešit psychické nepohody a různé tlaky. Snažila jsem se to fázovat, aby mělo téma odkud kam jít. V tom mi hodně pomohl dobrý scénář, který čerpá z pravdivých a reálných zkušeností alkoholiček. Není to napsané jako pohádka, a ani Blančina rekonvalescence pohádková nebude. A to je dobře, protože kdybychom to hráli jinak, tak mě to bude štvát, nebude mě to bavit a budu se cítit trapně.

Takže jste měla příležitost Blanku zahrát i podle sebe? 

To určitě ano, ráda trochu improvizuji. Třeba když jsme točili ty „veselejší“ opilecké scény, vymýšlela jsem si různé etudy s kabelkou, na žaluzie si hrála jako na harfu atd. To mě baví, protože v tu chvíli je to jako při představení. Občas neříkám texty přesně tak, jak jsou napsané, snažím se hlavně myslet a vnímat ostatní a situaci. Pak je to živé. Cením si toho, že tuhle volnost v Ulici mám.

Upravujete si scénář?

Scénář jako takový výjimečně, protože na to, že je to denní seriál, což prostě má své limity, je moje linka opravdu dobře napsaná. Občas se spolu s kolegy a režisérem domluvíme, že něco škrtneme nebo upravíme. Třeba když jsme točili scénu, jak Blanka přepije Disulfiram (Antabus), jsem se s režisérem domluvila, že bych chtěla zvracet celou scénu, i když tak nebyla napsaná. Ale já si před tím zjišťovala, co se v takové situaci děje. Dozvěděla jsem se, že v takové situaci člověk hlavně šílené zvrací. Chápu, že není příjemné se na to dívat a poslouchat to, a taky je technicky složitější to tak natočit, což byl asi i důvod, proč to tak původně nebylo napsané, ale je to realistické. Té scéně to dodalo i jistou dramatičnost.

Blančiny seriálové děti už jsou téměř dospělé, přesto když se o mámu bojí a konfrontují ji s realitou, jde o velmi emotivní scény, které se dotýkají zejména rodičů u televizních obrazovek. Zabývala jste se v rámci přípravy na vaší roli nějak hlouběji právě tímto vztahem alkoholička – děti?

Ne, tím jsem se naopak snažila nezabývat. Z těch scén jsem měla největší hrůzu. Navíc se jejich natáčení kvůli koroně odsouvalo, takže jsem měla příležitost se na ně netěšit opravdu dlouho. Vryla se mi do paměti scéna, kdy se Blanka opije na osmnácté narozeniny své dcery, přestože chvíli před tím oběma dětem slibovala, že už pít nebude. Tohle je naprosté porušení důvěry mezi rodiči a dětmi. Nehraje se to lehce, když si něco takového nechcete ani představit. Tahle scéna byla přes čáru, a později s Adamem (Vojtěch Machuta) to bylo ještě mnohem těžší. Osobně se mě tyto scény, když člověk zklame svoje děti a vystavuje je tak příšerné situaci, dotýkaly nejvíc. To je pro mě na Blančině příběhu opravdu to nejhorší.

V případě některých témat diváci zaměňují seriálovou fikci s realitou. Je tomu tak i tentokrát v případě Blančina alkoholismu?

Často slyším, že musím být úplně opilá, když hraji Blanku. Ale upřímně opravdu bych ráda viděla někoho, kdo by byl schopen odříkat 40 stran textu, a být u toho na mol. Já bych si osobně nedala před představením ani deci vína. Známí mě zastavují a říkají, že se jim Blančina linka líbí. Stalo se mi v obchodě, že mi nechtěli prodat víno. Jenže oni mi tykali a chtěli po mě občanku, takže si myslím, že s Blankou to nemělo nic společného. Spíš s tím, že jsem měla roušku a vedle mě stála moje šestnáctiletá dcera. Zřejmě měli pocit, že jsme dvě mladý holky, které se jdou opít vínem. Možná měli i nějaké dioptrie. (směje se)

Chtěla byste si od vypjatých scén zase na nějakou dobu odpočinout, nebo jste naopak ráda, že je „co hrát“?

Blanka je od začátku dramatická a v jejím životě se pořád něco děje. Ta linka mi opravdu sedla a jsem za to ráda. Už jsem si zahrála zlodějku, vražedkyni, éterické magorky, normální postavy, zamilované holky, ale alkoholičku jsem si zatím vyzkoušela jen lehce v divadle. Teď jsem měla opravdu hodně prostoru si s tím tématem pohrát. Na druhou stranu, když odcházíte po dvanácti hodinách z natáčení, kde pořád brečíte a hrajete nervové záchvaty, jste vyčerpaní. Z těch nálad tak v průběhu dne ani nemá smysl vyskakovat. Bylo to náročné, ale zůstávám nohama na zemi. Pořád je to herectví. Nelze to objektivně srovnávat s tím, co třeba prožívají lékaři a sestřičky po dvanáctkách.

Zdroj TV Nova