Jedna z nejslavnějších věštíren antického světa ležela na západním pobřeží Itálie a Římané ji nazývali Cumae. Hluboko do jeskyně Cumae sestupovala věštecká kněžka, která se chtěla dotazovat boha Apollóna na budoucnost.
Historie
Je zajímavé, že až do 20. století vládla domněnka, že sídlo orákula je vymyšleno jen pro legendy, avšak ve 20. letech zahájili archeologové v oblasti Apollónova chrámu v Cumae vykopávky. Při nich narazili na podzemní chodby a zjistili, že přesně v těch místech se v 6. století př. Kr. nacházela věštírna.
Lidé, kteří potřebovali radu, museli sestoupit štolou dlouhou asi 130 metrů do podzemí, aby zde spatřili věštkyni Sibyllu v její jeskyni. Procházeli střídavě úseky světla a tmy, jež vytvářely světelné paprsky pronikající ze strany do jeskyně. Bylo to snad vymyšleno tak, aby klient nakonec skutečně připustil, že se nachází v říši mrtvých, jak mu tvrdila tradice?
Každopádně sláva zdejšího místa byla obrovská a proudily sem davy jak z Itálie, tak z Řecka.
Antické Sibylly
Ve starověku měly věštkyně svou tradici, sahající daleko do historie. Věštec hovořil za boha a zvěstoval jeho vůli. V antickém Řecku bylo přes dvacet věštíren, kde poskytovali služby proroci a Sibylly. Tito lidé se uváděli různými technikami do stavu opojení – nejčastěji vdechovali sopečné plyny stoupající ze zemských puklin, a tak se uváděli do transu. Jindy mohli vdechovat vavřínové páry. Podle některých pramenů si věštkyně či věštec pokropili nohy a lem šatů vodou – a tak kupříkladu prorokovali.
Sibyllla z Cumae
Sibylla z Cumae se těšila obzvláštní vážnosti. Její předpovědi totiž vykazovaly obdivuhodnou přesnost a věštila budoucnost dokonce na celá nadcházející staletí. Její věštby tak vycházely, že je poslední římský král Tarquinius Superbus (vládl do roku 509 př. Kr.) koupil za vysokou částku a prohlásil za státní tajemství. V období římské republiky (500 – 30 př. Kr.) smělo Sibylliny knihy o budoucnosti číst jen 15 vyvolených, které určil římský senát. Knihy se záznamy věšteb byly uchovávány pod základy Jupiterova chrámu na římském Kapitolu, kde je neustále střežily stráže.
Vyjmuty bývaly v kritických situacích – za války, hladomoru či morové epidemie (zvláštností je, že se tak stalo také, když se objevil androgynní člověk) a zneužití pro vlastní účely se trestalo smrtí. Věštby tedy musely mít ohromný význam.
Bohužel, v roce 83 po Kr. přišel požár a knihy mu také padly za oběť. Kdyby doposud existovaly, mohli bychom dnes porovnat věštby a historickou realitu.
