Pan Lev z Rožmitála a jeho putování po dalekých zemích se stalo předlohou pro literární zpracování od Aloise Jiráska. Stal se tak vlastně prvním českým diplomatem hájících národní zájmy daleko za hranicemi tehdejšího území. Možná najdete jisté podobnosti s osobním životem české fotografky Evy Heyd, která svým úsilím uspěla v USA a nakonec se vrátila pracovat do Čech, do Rožmitálu pod Třemšínem. Toto je její příběh.
Co stálo za vaším odchodem z Čech do USA?
Normalizační dusno a dekadence, pocit nesvobody, přímá omezování v práci novinářky a vědomí, že mé snahy nemají žádný smysl. Co se týče praktické roviny, podařilo se mi odjet na Bienále architektury v Chicagu a zároveň jsem jela na práci jako mezinárodní brigádnice do Wichita Falls v Texasu.
Jak těžké je uspět jako cizinka na poli profesionální fotografie v USA?
Velmi. V osmdesátých letech bylo v New Yorku na 20 000 fotografů, kteří si navzájem intenzivně konkurovali. Ze začátku jsem nemohla najít práci ani ve fotolaboratoři. Když jsem přišla na pohovor, první otázka byla: ,,Jaká je tvoje americká pracovní zkušenost?” Ta nebyla samozřejmě žádná, a když jsem vytáhla své výstavní fotografie, rozpačitě poznamenali, že jsou příliš sofistikované… Měla jsem ale štěstí, po pár měsících hledání jsem přišla do fotografického studia právě ve chvíli, kdy propustili asistenta. Zkusili to se mnou. Ve studiu Atlas na 27.ulici jsem pak pracovala asi dva roky jako asistent, pak jako fotograf a nakonec jako vedoucí studia. Poté jsem odešla na volnou nohu.
V jakém oboru fotografie jste v Americe uspěla a co vás k němu přivedlo?
Pro velká newyorská muzea a galerie jsem fotografovala umělecké objekty. Pro další klienty také design, interiéry a architekturu. Mnoho skleněných plastik, což je někdy nesnadné a vyžaduje to velké fotografické zkušenosti. Byla to sice náročná, ale opravdu skvělá práce. Trávila jsem dny v obrovském skladu Whitney muzea a kamarádila jsem s neuvěřitelnými sochami nejslavnějších moderních umělců, mohla jsem si prohlédnout obrazy, které v té chvíli ani nebyly vystavovány. Fotila jsem v neskutečných bytech nejbohatších sběratelů na 5. Avenue, kteří měli všechny prostory zaplněné skleněnými objekty a podivuhodnými malbami… Se vším všudy to ale začalo jednou zakázkou pro American Craft Museum, dnes Museum of Art and Design, což je něco jako naše Uměleckoprůmyslové muzeum. Fotografovala jsem pak pro ně dvacet let.
Co fotíte nejraději?
To je opravdu těžké specifikovat. Většinou na mě na počátku působí nějaké zajímavé prostředí, které aktivuje mou představivost. Zámek v Rožmitále byl zcela jasně jedním z nich. Vznikl tak site-specific objekt Neviditelní majitelé. I když máte dojem, že na skleněných vitrážích vidíte postavy, ve skutečnosti jde o koláže ze snímků oprýskaných zdí. Celý objekt vznikl na základě pocitu, že lidé, kteří zde v minulosti žili a vytvářeli jeho historii, jsou tady stále tak nějak přítomní.
Máte z doby působení v USA nějakou opravdu srdcovou fotografii, ke které máte výjimečný vztah?
Ano, v roce 2001 jsem udělala koláž, na které jsou dvě věže tehdy ještě existujícího World Trade Centra a krásná obrovská zeměkoule z parku Flashing Meadows – jsou sestaveny ve formě vykřičníku. Koláž se prodala na aukci těsně na po 11. září. Její výtěžek byl použit na podporu pozůstalých po útoku na World Trade Center. Jsem pyšná na to, že jsem pak za svůj příspěvek dostala poděkování od americké vlády.
Kolik bylo za dobu působení v USA výstav a s jakou odezvou se setkaly?
Stejně jako je velmi těžké se prosadit profesionálně, je nesmírně složité se dostat do jakékoliv galerie, především v New Yorku samotném. Na společných výstavách jsem se účastnila poměrně často, samostatné výstavy jsem v New Yorku měla tři. Dá se říct, že s dobrou odezvou, což v americkém případě znamená, že se něco prodalo.
Co Vás nakonec přimělo k návratu do Česka a proč právě do Rožmitálu pod Třemšínem?
Můj návrat do Čech motivovaly hlavně osobní důvody, i když tehdy druhé prezidentské vítězství George Bushe a republikánů v tom hrálo také svou roli. A to jsme ještě nevěděli, že v budoucnu přijde Trump.
Zámek je postupně rekonstruován. Jste členkou spolku na jeho záchranu. Co Vás k tomu motivuje?
Máme stejné heslo jako Britský National Trust – zachovat poklady historie pro budoucí generace. Máme zámek rádi, je srdcem města, které díky němu kdysi vzniklo. Je tam stále úžasná atmosféra dob minulých a to je velmi vzrušující.
Dají se využít vaše zámořské kontakty k oslovení potenciálních sponzorů?
Bohužel zatím jsem nikoho takového neobjevila. Moje americká minulost však nesmírně pomohla v počátečních jednáních s majitelem zámku, který je Američan.
Zámek byl několikrát využit jako kulisa pro filmové natáčení, zejména pro svůj zatím neutěšený stav. Pokud si vzpomínám, byl to film s hororovou tematikou. Můžete to trochu přiblížit?
Pokud vím, tak byl v březnu využit poprvé pro profesionální natáčení a důvodem volby však nebyl jeho neutěšený stav, ale řada jiných okolností. Hollywoodská produkce využila nádvoří a jeden prostor ve věži pro noční natáčení filmu Nosferatu režiséra Roberta Eggerse. Film je remake hororového filmu o upírovi. Je obsazen opravdu slavnými herci. Namátkou jsou to Willem Dafoe, Bill Scarsgard, Lilly-Rose Deep, Nicholas Hoult. Natáčení byl opravdu mimořádný zážitek. Množství dobře koordinovaných lidí ve štábu, neuvěřitelná technika a mimořádná profesionalita, to vše bylo pro nás zajímavou zkušeností. Film bude v kinech příští rok, tak si ho nenechte ujít.
Pokud se zámek podaří postupně upravovat, o tyhle kulisy už nebude zájem. Postačí na údržbu jen vstupné nebo se plánují i jiné akce, třeba z kultury?
Myslím, že o zámek bude zájem i v budoucnu, ať je v jakékoliv podobě. Pro produkci Stillking jsme díky naší vstřícnosti a spolupráci byli nejoblíbenější lokací, takže jsme na Barrandově dobře zapsáni. Během sezóny pořádáme celou řadu kulturních akcí, které lze sledovat na našem facebooku. Přijďte se podívat na letní kino, festivaly, výstavy, besedy, komunitní akce, koncerty…
Kdyby byla na zámku svatba, nafotíte ji?
Na zámku máme často svatby, vždy si přivedou své specializované fotografy. Já sama se svatbám obecně vyhýbám, i když jsem jich několik pro své přátele v životě nafotila. Nezapomenutelná byla jedna v Central parku v taverně On the Green – jednak díky krásnému prostředí a také proto, že nevěstina rodina pocházela z Kuby a párty s kubánskými rytmy byla opravdu dynamická.
Foto: archiv respondentky