Právo na opravu a žádná „kazítka“
Pokud jste v poslední době řešili nějaký rozbitý domácí spotřebič či elektroniku, možná jste nakonec dospěli k závěru, že bude jednodušší koupit si nový produkt, než opravovat ten se závadou. Což je vlastně logické – pozáruční opravy bývají často komplikované a nezřídka také příliš drahé ve srovnání s nákupem nového produktu. Příčin může být řada. Jednou z těch klíčových je pak nepochybně i snaha výrobců dosahovat co nejvyšších zisků a „nutit“ tak zákazníky, aby si místo zachování zboží již pořízeného raději při problémech koupili nové. To chce ale Evropská unie změnit. Ostatně, každý rok dle odhadů přijdou Evropané kvůli zbytečnému vyhazování rozbitého zboží až o 303 miliard korun. Europarlament proto nově schválil pravidla pro udržitelnější výrobky a také právo na opravu.
Co novela o opravách zboží, která včera úspěšně prošla europarlamentem, bude znamenat v praxi? Dle informací europoslance Marcela Kolaji (Piráti) budou výrobci muset servisům poskytovat náhradní díly za dostupnou cenu, a to jak v případě menší, tak i větší elektroniky. Oprava by tedy měla být možná za přiměřenou cenu a také v přiměřeném čase. Zákazníci by zároveň měli mít také nárok na náhradní spotřebič po dobu konání opravy. Záruka opraveného zboží by pak měla narůst o dalších 12 měsíců. Kromě toho nebudou moci výrobci záměrně snižovat životnost produktů např. za užití různých „kazítek“ či znepřístupňováním možnosti aktualizace softwaru.
Mohlo by vás zajímat
Environmentální dopady
Samozřejmě, že nová směrnice bere v potaz také životní prostředí, kterému rozhodně nesvědčí, že jej zahlcujeme nezřídka zbytečně vyhozenými spotřebiči a elektronikou. Každoročně právě kvůli této praxi vzniká až o 35 milionů tun odpadů víc. Ačkoliv směrnice v tomto ohledu pracuje spíše s odhady, i její dopad na životní prostředí by měl být patrný. „Vyčíslit to zatím není možné, ale podle směrnice by měl být pokles toho odpadu signifikantní. Pravdou totiž je, že elektroodpad je nyní nejvíce rostoucí druh odpadu. Je tomu tak i proto, že spotřebitel obvykle neví, jak výrobek správně opravit. Proto raději volí likvidaci,“ shrnula Hana Brunhoferová z Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT. Navíc platí, že je podstatě jediná situace, kdy je z environmentálního hlediska vhodnější rozbitý výrobek vyhodit, než opravovat – a to tehdy, kdy by produkce samotného náhradního dílu měla na životní prostředí větší/negativnější dopad než výroba celého výrobku. A to se skutečně často nestává…
Elektroodpad přitom neškodí životnímu prostředí jen proto, že je ho mnoho. Jak také uvedla Brunhoferová, různé elektrospotřebiče obsahují nebezpečné látky. V případě baterií nebezpečné kovy, ve starých modelech monitorů je obsaženo velké množství olova a ve starých lednicích zase freony apod. Pokud tedy spotřebiče nejsou zlikvidovány správně, může docházet k uvolňování toxických látek do půdy či ovzduší.
Jakmile směrnici schválí členské státy Unie, budou mít dva roky na její začlenění do své legislativy.
