Opuštěná jaderná elektrárna, močál vedoucí přímo do záhrobí, řeka se spoustou andělů… Na tomto místě se dávná prokletí přímo škodolibě mísí s těmi novodobými. Vydejme se do Francie, konkrétně do Bretaně.
Andělé tu dříve doprovázeli duše mrtvých
Ellez je řeka andělů, po níž se boží poslové vydávali s dušemi mrtvých až k bráně očistce. Záměrně je použit minulý čas, protože není příliš jasné, jakou cestu začali andělé využívat poté, co v roce 1937 pokryla dno nádherné přírodní kotliny mezi pahorky Monts d´Arrée vodní nádrž Nestavel, která tok řeky Ellez k nepoznání změnila. Pod vodou tehdy zmizelo několik hektarů bažiny – jíž se v bretonštině říká yeun – a s nimi i velká část místních rašelinišť, jež byla jedním z mála zdrojů bohatství v tomto pustém kraji.
Bezedná bažina měla být branou pekelnou
Od roku 1967 pak zdejší umělá nádrž sloužila pro chlazení elektrárny Brennilis. Dokázala voda zároveň také zneškodnit legendární youdig, což byl údajně bezedný střed bažiny? Venkovanům, kteří tady sídlili za starých časů, ovšem prý přehrada zase tolik nevadila. Dřív tady totiž vyděšeně natahovali uši, jestli neuslyší rachotit kočár Ankoua, oddaného služebníka smrti, který sem přijížděl se svým kladívkem a poklepáním na jednotlivé venkovské domy naznačoval, koho si k sobě jeho paní povolá.
A stejně tak se místní báli pomyslet na to, co se asi nachází v srdci neproniknutelného youdigu, o němž se tradovalo, že je branou do pekel.
I exorcisté museli prchat
Říká se, že sem kdysi exorcisté odváděli zatracence, které předtím proměnili na černé psy. Dokonce je poměrně přesně známo, jak to celé probíhalo, protože bretaňský spisovatel Anatole Le Braz o daném tématu v roce 1893 metodicky shromáždil několik vybraných textů. V jednom z nich se popisuje, jak byli Satanovi přisluhovači posíláni zpět ke svému pánovi.
Totiž jakmile byli shozeni dolů, bylo nutné si lehnout břichem na zem a pořádně si zacpat uši. To proto, že z hloubi močálu se okamžitě začaly šířit mohutné otřesy a vzduch protínaly strašlivé skřeky.
Než se kněží mohli vydat na cestu zpět, museli počkat, až bude sabat u konce. Potom odsud co nejrychleji prchali a dávali si dobrý pozor, aby se ani jednou neohlédli. Kdo toto pravidlo porušil, toho stihlo neštěstí. Vrhly se po něm dvě neviditelné ruce a stáhly ho do nekonečných hlubin.
A k tomu samozřejmě ještě musíme přičíst případné nehody: půda byla na některých místech tak bažinatá, že tu podle všeho mohl kterýkoli návštěvník beze stopy zmizet.
Kraj je možná prokletý dodnes
Dnes už se v tomto kraji o Ankouovi mluví méně, ale přesto odsud úplně nevymizel. Tato postava zděděná z keltské mytologie totiž dodnes figuruje ve výzdobě některých křesťanských staveb. A problémy, s nimiž se musela potýkat elektrárna Brennilis? Kdoví, kdo nebo co je má na svědomí…
