Zimní spánek je stav hlubokého útlumu organismu, vyskytující se u mnoha savců a dokonce některých ptáků v chladných oblastech. Očividně je to opatření přírody proti přirozeným obtížím s výživou během zimního ročního období.
Klesá tělesná teplota
Komplikovaná souhra žláz s vnitřní sekrecí snižuje tělesnou teplotu až o 30 stupňů Celsia. Při hlubokém spánku je dokonce možno dosáhnout nuly. Pro snížené teploty zimního spánku se ve vědě vžily pojmy letargie, torpor a torpidita (ztuhlost, omámení). Letargické zvíře tedy vykazuje znaky spánku a nehybnosti. Míra „umrtvení“ závisí na tělesné teplotě. Od zimního spánku pravého se odlišuje zimní ztuhlost (nepravý zimní spánek) některých studenokrevných živočichů, při níž teplota extrémně poklesne. Při ní se se všechny aktivity i reflexy zastavují.
Aby zvířata nezahynula chladem, k čemuž dochází při delším působení teplot pod nulou, vyhledávají si k přezimování pokud možno útočiště, kam nepronikne mráz. Další ochrana proti chladu spočívá ve snížení obsahu vody v těle.
Různé formy letargie nemají přísně oddělené hranice, prolínají se. To není nijak zvláštní, protože všechny tyto formy jsou řízeny regulátorem teploty v mezimozku. To platí nejen pro zimní ztuhlost, při níž je tělesná teplota zcela ovládána teplotou okolí. Studenokrevná zvířata regulátor teploty nemají. Žába, ještěrka, nebo čmelák tedy pasívně vychladnou a pasívně se i zahřejí.
V mnoha případech, kupříkladu u medvěda černého a grizzlyho, tělesná teplota poklesá jen nepatrně, asi na 32 stupňů Celsia. V tomto případě se nehovoří o zimním spánku, ale o zimním klidu, přestože zvířata vykazují v tomto stavu jen málo schopností k reakcím a po probuzení se chovají jako opilá.
Hlodavci jsou často sedmispáči
Mezi hlodavci jsou zvláště zajímavými objekty syslové. Téměř všechny druhy v zimě spí, některé i v létě. K nejmenším zimním spáčům patří desetigramoví myšivkovití hlodavci, z nichž myšivka horská a myšivka stepní se vyskytují i v Evropě. V suchých oblastech Severní Ameriky žijí plchovití, z nichž je u nás obecně známý plch velký. Jeho německý název je sedmispáč (Siebenschläfer). V červnu má tento plch svůj letní spánek. Kromě toho je i vysloveným zimním spáčem.
Známí zimní spáči jsou u nás křečci a ježek. Patří sem také nespočet netopýrů a kaloňů, kteří obývají všechny země světa. U mnoha z nich existuje denní spavá letargie, většina z nich pak upadá do zimního spánku.
Na zimní spánek se připravují i poloopice na Madagaskaru. U ptáků existují záznamy o letargických vlaštovkách a rorýsech. Nepravým spánkem přezimují i někteří kolibříci.
Omezují se životní funkce
Nejnižší tělesná teplota je u zimního spánku – podle druhu zvířete – mezi 5 a 0,2 stupni Celsia, tedy na hranici zmrznutí. Srdeční údery v hlubokém zimním spánku téměř nejsou znatelné. Místo 200krát až 300krát za minutu se srdeční sval stahuje jen 3krát nebo 4krát. S tím souvisí značný pokles krevního tlaku v tepnách. To by mohlo být nebezpečné, ale zvířecí tělo si v tomto hlubokém spánku pomáhá zúžením cév, čímž se zamezí kolapsu.
V souladu se srdeční frekvencí se redukuje i dýchání. V hlubokém zimním spánku lze jeden nádech registrovat i za několik minut. Některá zvířata praktikují periodické dýchání. Po několika dýchacích pohybech za sebou udělají před další sérií dechů delší přestávku (až padesát minut).
Během období letargie zvíře nevyprazdňuje močový měchýř. U grizzlyho může trvat 4 až 5 měsíců, než dostane nucení na močení. U mnoha zvířat jsou během zimního spánku ochromeny i funkce smyslových orgánů.
Při procitnutí je důležité rychlé zahřátí. U malého zvířete trvá dvě až čtyři hodiny, než se plně obnoví jeho funkce. Silně podchlazený medvěd by naproti tomu potřeboval k návratu do života asi 24 hodin. V takovém případě by zahřívání spotřebovalo více energie, než kolik může být ušetřeno zimním spánkem. Zřejmě proto zůstává medvěd v zimním klidu s malým poklesem teploty, jak bylo uvedeno výše.
