Dostalo se mi cti zpovídat člověka, kterého bych si klidně dokázal představit na místě prezidenta této země, jenže politika je bohužel, nebo spíše bohudík, pod jeho úroveň. Josef Prouza patří k intelektuální elitě. Na blogu iDnes publikuje články o stavu současné západní společnosti a nebývá to radostné čtení. Seznamte se i vy s významným spisovatelem, novinářem, blogerem, choreografem, lektorem tance i inženýrem ekonomie.
Z blogu vás znám jako břitkého kritika současných poměrů. Co vás na dnešní době nejvíc štve, řekněme třeba oproti stavu před čtvrt stoletím?
Vystihl jste zhruba i to časové období, protože svět podle mne nabral právě v posledním čtvrtstoletí velice zvláštní kurz. Mluvím o euroatlantické civilizaci. Do té doby všechny aktivity v mnoha oblastech od politiky, ekonomiky, ekologie až po třeba rovnoprávnost žen, ras a různě definovaných menšin byly velice rozumné, pochopitelné, akceptovatelné – a také účinné. To se pozvolna zlomilo, nejprve jemně deformovalo, pak i dotáhlo k úplným absurditám, které už zdravý rozum nepobere. Už to dávno nejsou úsměvné výstřelky typu, že se žena provdá za svůj lustr nebo běloška líbá boty černošskému aktivistovi, aby odčinila otrokářství svých předků. Řada těchto kategorických požadavků přešla do oficiální politiky států, tleská se jim na nejvyšších fórech a summitech. Ba co víc, je prosazována fanaticky, demagogicky, bez jakékoli argumentace a diskuse. Bezuzdná lživá propaganda, jediná povolená skvělá ideologie, cenzura jako nástroj k uvědomělosti, ostrakizace, vylučování pochybujících, ničení kariér i dětí „nepohodlných“, vyhazování z práce a dokonce mnohaletá vězení za názor, to nevěští nic dobrého. A na to jsem já, který jsem prožil polovinu života v prolhaném a profízlovaném bolševickém režimu, vyslýchala mě StB a byl jsem trestán za „buřičské“ rodiče zákazem studia na různých školách, opravdu alergický. Nebudu mlčet.
Vidíte z toho nějakou cestu ven? Já moc ne, protože mladým spousta těch věcí už přijde jako normální a v pořádku.
Nikdy bych nevěřil, ještě pár let po sametové revoluci, že se ještě někdy vrátí po té čtyřicetileté zkušenosti s totalitním komunistickým režimem úplně stejné praktiky a myšlenky, ba někdy už horší. A mladí jim budou tleskat jak o život. Protože leccos si už rozpadající se Husákův režim nedovolil – a dnes to možné je. A stalo se, na univerzitách učí apologeti marxismu, dumá se o báječném anarchokapitalismu a úžasném socialismu, který jen ten Stalin trošku pokazil, ale myšlenka byla úžasná a teď už to vyjde. Zkouší se bezpracný „základní nepodmíněný příjem“ pro všechny, automatický nárok na bydlení a „slušný“ život, ovšem s rukama za zády, bez sebemenšího vlastního přičinění. Slovo „nárok“ úplně vytlačilo slovo „povinnost“. O ekologii káže nemocná dívenka, o ekonomice myšlenkový bolševik, o rasismu černoch-rasista, jen naruby obrácený, který přemýšlí, jak bělochy vykáže z univerzitní jídelny, protože mu při pohledu na ně nechutná. A sportovci před ním hromadně poklekají. Rodit a vychovávat děti je stresující a uhlíkovou stopu vytvářející, masové přijímání uprchlíků ze zcela jiných kulturních a náboženských okruhů je ale zcela v pořádku. Ptáte-li se, zda z toho vidím cestu ven? Ano. Přes obrovské oběti, návrat k hodnotám, které jsou dnes vláčeny kanály – jako třeba důraz na vzdělání, vědu, a hlavně hlad po vědění a kritickém myšlení, vědeckotechnický pokrok, odluka církví od státu… V této fázi totiž zašly věci tak daleko, že některé nastartované procesy už zvrátit půjdou jen velmi těžce a jiné, jako evropská migrace, už vůbec. Asi bohužel platí, že zkušenost s totalitou je nesdělitelná, a každá generace mladých lidí si ji prostě musí prožít na vlastní kůži, aby pochopila, jak ničivá je. A to drasticky, mrznouc, v ekonomii nedostatku, ve tmě. A není jisté, že se jim rozsvítí v hlavě aspoň v blackoutu. Ale některým ano. Naši generaci už to jenom lízne a možná i tady jsem přílišný optimista, dnešní mladí lidé si ale tento pohár hořkosti z procitnutí do reality vypijí až do dna. Jak říkali mí rodiče: za blbost se platí. A ta cena bude vysoká. A nebudou ji platit vnuci a pravnuci, platíme ji už teď. Opravdu bylo cílem agresívní zelené politiky totálně zvýšit závislost na Putinovi (a vůbec plynové lobby), uvrhnout do bídy celé společenské třídy? Rozvrátit ekonomiku, zničit (vymístit) všechny energeticky náročnější výroby, zavřít všechny elektrárny kromě slunečních a větrných, popř. vodních, a stát se ekonomicky naprosto závislými na jiných (včetně ČR po r.2025)? Způsobit, že například v Londýně je nyní nejhorší ovzduší za desítky let, protože lidé kvůli drahým energiím přecházejí zpět na tuhá paliva? Zničit dopravu sázkou na jediný posvátný (a falešný) symbol elektromobility, i když víme, že jen samotné USA, když přejdou na elektromobilitu, budou potřebovat všechny světové zásoby lithia na výrobu baterií? Je náhoda, že jsme se nedočkali žádných dopadových studií, že vždy bylo řečeno jen ideologické A a nikdy B, co to bude znamenat? Není vlastně dobře, že s šílenou inflací, drahotou a energetickým chaosem spadly ideologické kalhoty ke kolenům a ukázal se holý zadek reality a pravdy?
Projevuje se něco z vašich názorů na dnešní svět v románu, který právě píšete? Jak jste s ním daleko a kdy se na něj můžeme těšit?
Román jsem dopsal, jmenuje se Zakřivit se prostorem. Mému příteli, věhlasnému nakladateli, se velice líbil. Označil ho za ženský román a dokonce ho vřele doporučil do jednoho ženského nakladatelství; román je napsán v ženské ich-formě. Asi je úbytek testosteronu v mém věku už značný, zmutoval jsem do křehké a citlivé ženy, ach jo. Rozhodl jsem se nakonec po zvážení inflací zmasakrovaných cen papíru a všeho dalšího jej nevydávat. A to ani elektronicky. Mí přátelé ho už mají, vám ho nyní věnuji. A kdyby měl někdo další zájem, pošlu mu ho zdarma. Jedná se o útlou novelku, takže si ji lze i bez velkých nákladů vytisknout a číst v papírové formě. Což řada přátel udělala. Novela je o intimních vztazích, vnější svět politiky, ekonomiky atd. na ni nijak nedoléhá. Kolem hlavní hrdinky Poly, která je vypravěčkou, se dějí záhadné i tragické věci, vše se vysvětlí „jedním vrzem“ až v úplném závěru novely. Děj se odehrává v Praze a mých rodných a milovaných Jeseníkách.
Nedávno vám jako e-knihu znovu vydali váš starší román V některém z příštích žraloků. Jak byste na něj čtenáře nalákal?
Jedná se o trojgenerační román, zachycující časový úsek od 60. do 90.let minulého století. Je o láskách dětských, teenagerských i zralých a zrcadlí jednu dlouhou epochu české kotlinky. Je do jisté míry životopisný a některé události, vlastně skoro všechny, které se v něm odehrají, se opravdu staly, byť ne všechny mně. A dokonce ty nejabsurdnější proběhly přesně tak, jak jsou v románu popsány, věřte-nevěřte.
Nerýsuje se vám nějaká další role ve filmu nebo seriálu? Viděl jsem vás v detektivkách Boží mlýny, kde jste byl boží. Máte nějakou veselou historku z natáčení?
Nějaké nabídce bych se nebránil, ale už je pro mě dost obtížné se učit texty. Veselých historek jsou tucty, jak jinak v barevném světě umělců. TV seriál Prima sezóna podle Škvoreckého předlohy natáčel slavný režisér Karel Kachyňa, já jsem dělal v seriálu choreografii, především swingový tanec. Miloval jsem všechny Kachyňovy filmy a měl jsem ho v posvátné úctě. Jak jsem na place zjistil, nejen já. Co řekl, bylo rozkazem, produkční, asistenti, pomocňáci se před ním plazili v předklonu a nábožně mu odezírali z úst jeho přání. Nikdo nikdy jeho pokynům ani náznakem neodporoval. Prostě osobnost velikosti Eiffelovky. Točila se zrovna scéna na horské chatě, kde na taneční zábavu přichází pár mladých lidí, herci Matonoha a Geislerová – tehdy velmi mladí. Tomáš pomáhá Aně z kabátu. Zarazil jsem se, otočil na Kachyňu a říkám: Jsem lektor tance a společenské výchovy, muž ženě pomáhá pouze při oblékání kabátu, nikdy ne se svlékáním. Má to logiku, při svlékání kabátu byste mohli ženě svléct i něco jiného a faux pas by bylo na světě. Kolem Kachyni stála půlka štábu, zdálo se mi, že při té mé oprsklé poznámce zesinali a omdlí nad tou drzostí. Kuře opravuje Mistra! Kachyňa se na mě podíval, sjel mě pohledem a neřekl nic. V té chvíli už jsem litoval, že jsem nedržel ústa i já. Najednou slyším, jak Kachyňa říká: Tomáši, nepomáhej Aně z kabátu, jen si ho od ní vezmi, až si ho sama sundá, a odnes. Zachytil jsem pohledy členů štábu, nevěřili svým uším. A já se pár vteřin vznášel někde u stropu. Kuře opravilo Mistra.
Coby vedoucí tanečního souboru a choreograf jste byl desítky let v míře vrchovaté obklopen převážně ženami. Co jste se o nich dozvěděl?
Nejen v tanečním souboru, vystudoval jsem dívčí gymnázium (4 kluci na 28 holek) a převážně dívčí vysokou ekonomickou. Jak jsem v prvním románu poznamenal, při každém lakování nehtů si říkám, jestli to na mě nenechalo nějaké následky. Je to samozřejmě ohledně znalosti žen a jejich uvažování asi lepší, než kdybych vystudoval průmyslovku a vedl boxerský klub, ale, upřímně řečeno, nějakým znalcem žen určitě nejsem. A dělám pořád stejné chyby při komunikaci s nimi. Přirovnal bych to třeba ke gynekologovi, který o ženské vagíně ví jistě víc než všichni ostatní muži, ale není to žádná záruka, že bude třeba dobrým milencem a manželem. Naopak, stále si ve vztahu k ženám připadám jako začátečník a zoufalec. Spíš se mi v tanečním souboru hodily znalosti docenta Řeháka, který mě na konzervatoři učil pedagogickou psychologii. Vztah učitele a žáka je tajemná kuchyně, plná neobvyklých receptů a hlídání jistých ingrediencí. Tanec mezi křehkými vejci.
Vystudoval jste ekonomii a taneční konzervatoř, jak se ve vás snoubí, popřípadě tluče, pragmatická duše s tou uměleckou?
Přes nabídky přejít tanečně do profesionální sféry a řadu choreografií s profesionálními umělci jsem vždy chtěl tanec udržet jako velkého koníčka, nikoli jako zdroj obživy, ostatně v Česku dost bídné. Ono to totiž znamená přeměnit jedinečnou zálibu v práci „na píchačky“. A tanec se stal jakousi relaxační protiváhou mých často vypjatých a velice stresujících povolání novináře či manažera. Pomohl mi přežít i ty nejkrizovější situace, a to nejen pracovní, ale i soukromé. Všem doporučuji.
Za svou bohatou kariéru jste poznal mnoho významných osobností včetně dosluhujícího prezidenta. Jaké zkušenosti s VIP lidmi vám nejvíce utkvěly v paměti, ať už v dobrém či špatném?
Zvláště jako novinář jsem poznal osobně prezidenty Havla, Klause i Zemana, byl jsem parlamentní, vládní i hradní zpravodaj Hospodářských novin. S Václavem Klausem jsem dokonce vedl asi hodinový rozhovor v Rádiu Bonton. Vyčetl mi, jen jsme se usadili u mikrofonu, že čte moje články v Hospodářských novinách a s některými vůbec nesouhlasí. Pak odešel i se svou ochrankou, byl tehdy premiér. Měl jsem smíšené pocity, ano, třeba jeho kupónovou privatizaci jsem dost kritizoval, rozdělení Československa jakbysmet. No a najednou mi volá majitel rádia, že mu volal Klaus a děkoval za rozhovor se mnou, že prý mají moderátora na úrovni. Vlastně totéž jsem zažil i s Milošem Zemanem. Neměl auto, já jsem ho pozval jako moderátor do brněnského televizního studia. Nabídl jsem mu odvoz do Brna i z Brna mým autem. Souhlasil. Vyzvedl jsem ho u jeho bytu a celé dvě hodiny cesty do Brna jsme si povídali. Velice příjemně. Jak se však rozsvítila světla ve studiu, změnil se o 180 stupňů a tepali jsme do sebe (já byl pravicový ekonom, on hájil levicová družstva), jen chlupy lítaly. Zhasla světla a zase jsme ve velice přátelském tónu spolu konzervovali až do Prahy. Tak si vyberte, které jejich tváře byly ty pravé.
Co dělá člověk vašeho renesančního rozmachu, navíc někdejší workoholik, v důchodu? Je na tomhle období života i něco zábavného?
Můžu potvrdit, že na stáří toho moc zábavného není, ale v důchodu mám konečně víc času na své koníčky. Takže teď právě tvořím novou choreografii. Už mě dávno nebaví dělat jen líbivé taneční variace na pěkné pokoukání, pustil jsem se do divokého experimentu. Vznikne z toho i video a bude to opravdu hodně ulítlá a ztřeštěná práce, spíš groteska. Kolegové choreografové v téhle těžké době tvoří – a já se jim nedivím – samé velice depresivní choreografie, tak jsem zvolil opak, crazy komedii. Vznikne z toho video, napíšu na svůj blog na iDnes odkaz a pár slov. Jinak s přítelem Chorchem občas v jeho studiu natočíme novou písničku, střihám videa pro přátele, jezdím na kole a plavu, abych ještě chvíli se svými tancem zrasovanými klouby nemusel na invalidní vozík. A samozřejmě se věnuju víc rodině.
Otázkou těžkého kalibru jsme začali a takovou i skončíme. Jaký je podle vás smysl života?
Smysl života hledá řada lidí celý život – a nenajdou a umírají s pocitem, že ho najít nezvládli. Mně stačí, že jsem žil až dosud tak, že se můžu bez obav ohlédnout, nezastydět se, a dokonce být na některé věci hrdý. Prožil jsem život velice pestrý, vzrušující, byť někdy hektický a vyčerpávající. I mě pár žen milovalo a já je. Čím jsem starší, tím větším smyslem života jsou pro mě mé čtyři děti a vnoučata. Nikdo z nich se neválí zfetovaný v příkopu, asi jsem nějakou zásadní chybu v jejich výchově neudělal. Sleduji, jak se jim daří, zpovzdálí jim fandím. Žiju z malých radostí, protože vím, že ty velké už nepřijdou. Spoustě lidí jsem změnil jejich pohled na svět a někdy značně i samotný život, například členům mého tanečního souboru. Dodnes se přátelíme, scházíme, mluví o vděčnosti, že jsem je nasměroval na uměleckou dráhu poctivých dříčů, kteří vědí, že jakýkoli úspěch je jen za pot a slzy, nikdy zadarmo. Myslím si, že to není málo, aspoň na můj „smysl života“ to vrchovatě stačí.