Veronika Valíková vystudovala učitelství češtiny a dějepisu na FF UK a učila na několika gymnáziích. V roce 2004 jí vyšla knižní prvotina Soukromý nebe, autobiografický příběh o jedné porodnici a mnoha podobách lásky. Její glosy se pravidelně objevují v MF Dnes, píše povídky, pohádky i divadelní dramatizace. Loni vydala román Češtinářky. Je také tiskovou mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury a můžete ji potkat na blogu iDnes.
Jak se díváte na aktuální kauzu docenta Miroslava Ševčíka, děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické, kterého chtějí odvolat z funkce proto, že se účastnil protivládní demonstrace?
Docent Ševčík je kontroverzní a hodně špičatý pán, i mě jednou dostal do varu, když se pustil do češtinářů, že neučí dobře literaturu. Přitom nějak zapomněl, že největší hrobař literárního povědomí je státní maturita s dvaceti rozbory knih stahovanými z internetu a že tu maturitu zaváděl ministr Josef Dobeš, ačkoli češtináři mohutně protestovali. To však nesouvisí s jeho současným odvoláváním. Docent Ševčík byl řádně zvolen akademickým senátem NH VŠE a jmenován rektorem. Odvolat by ho tedy měl fakultní senát, cokoli dalšího bude na hraně zákona. Pokud ho rektor odvolá po poradě se senáty (včetně celoškolního), bude to výjimečná kauza a otevře mnoho otázek týkajících se akademických svobod. Jen doufám, že nebudou akademici vyzýváni k odsouzení zlobivého děkana a k podpisům pod dopisy žádajícími jeho odvolání.
Nezačínají studenti trochu moc zasahovat do chodu škol? Vzpomínám si na ne tak dávnou kauzu Petra Kukala, bývalého mluvčího Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který ve sloupku pro deník Metro přirovnal ženy v rouškách k perským princeznám, a byl kvůli tomu po nátlaku studentek vyhozen.
Studenti volí akademický senát a ten pravomoci má, to je v zákonu. Ale že jsou tu opět tendence nechat mladší ročníky otáčet kormidlem dějin, to je fakt. Mladí se mají bouřit a revoltovat, to je jejich práce od nepaměti a díky za ni. Ale mají také narážet na staré konzervativní dinosaury, kteří si sami prošli revoltami mládí a nasbírali nějaké zkušenosti. Bez tohoto věčného konfliktu by svět stagnoval. Pokud ovšem ministr školství prohlásí, že mladší by měli vychovávat starší, je něco v nepořádku, rovnováha přestává fungovat. A přesně to se tady děje již nějaký čas. Názory starší generace jsou politiky a médii dehonestovány, zesměšňovány, bagatelizovány, mladí mají zelenou. Tahle hra nikdy neskončí dobře.
„Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“, „Konstrukce maskulinity ze strany mužských aktérů pole dance“, „Politizace sexuality v Jihoafrické republice“. To jsou jen tři názvy obhájených diplomových prací na Fakultě humanitních studií UK. Podobně bizarně znějících prací mohu jmenovat dalších 20. Za tohle se dnes udělují vysokoškolské tituly. Co na to říkáte?
Bez komentáře. Já jsem psala diplomku o satirách Karla Havlíčka Borovského, prolezla všechny novinové články i vydání jeho veršů. A když jsem před několika lety chtěla na své fakultě dělat doktorát z témat, která procházejí světovou literaturou od starověku, řekl mi profesor Bílek, že tam není nikdo, kdo by mě mohl vést, okruh literatury prý je příliš široký. Psychologii a sociologii příliš nereflektuji, znám jen některé absolventy, to mi stačí. Zajímá mě literatura a četba vyvěšená na stránkách FF UK je tristní. Budoucí češtináři v celé republice, až na výjimky, se téměř neučí moderní, vlastně ani starší světovou literaturu. Neznají základní archetypální příběhy. Tak řeší zástupné problémy. Pěna doby, co jiného.
Co dalšího je podle vás v českém školství špatně?
Opačně. Je tu mnoho nadšených, pracovitých, sečtělých učitelů. Třeba právě moderní světovku znají středoškolští češtináři, nikoli však z vysokých škol. Potkávám mnoho kreativních, hravých jazykářů, matikářů, přírodovědců, tělocvikářů zažraných do svých oborů… A pak vždycky přijde někdo, že zreformuje české školství. Odshora. A vymyslí si milion blbostí, které učitelům otravují život a přidělávají hromady práce… Takže nejhorší jsou ti úřední, papíroví, vrchností posvěcení reformátoři a experti na školství. Ti vám vlezou všude… Pak jsou samozřejmě i rigidní, mocichtiví, zákeřní učitelé a ředitelé… to je všude stejné.
Jste češtinářka a taky spisovatelka, proto přejděme k literatuře. Milan Kundera řekl něco v tom smyslu, že průměrný spisovatel by vlastně ani neměl existovat. Musí literatura vždycky odhalovat nový rozměr existence, jak to vidí on? Nestačí dobrý příběh?
Kundera není můj guru. Taky jsem ráda, že existuji, ačkoli jestli jsem průměrná… Tahle obsese, že musí být spisovatel inovátor, že příběh je zbytečný, zasáhla 20. století. Postmoderna však příběh vrátila, byť na něj hledí svrchu, protože bez něj se čtenáři nudí. Jenže paralelně se rozvíjely žánry fantasy, sci-fi, detektivky a thrillery a harlequiny které na příběhu staví a čtenáři je milují. Já také. Dobrý příběh totiž nelže, nedělá ze čtenáře hlupáka, vtáhne ho do děje a dovolí mu prožít katarzi. Na takové nepodstatnosti moderní, osvícení autoři pseudorománů občas zapomínají. Takže, nevím co je průměrný autor, vím, že některé knihy se čtou po staletí, jiné vymizí. C. S. Lewis v Radách zkušeného Ďábla ústy starého Zmarchroba radí nezkušenému čertu, aby odstřihl svého pacienta od knih, které miluje, a podstrkoval mu ty, které chválí kritikové, že je to zaručená cesta do pekla. Asi tak.
Četl jsem váš loňský román Češtinářky a byl jsem z něj nadšen. Mohla byste ho zde trochu představit, upoutat na něj?
To je dost těžká otázka. Je to příběh o češtinářkách, které milují příběhy a do jednoho drsného se zamotají. Je to příběh o lásce, přátelství, tvrdohlavosti, trvání na určitých principech, ale také je to příběh o šikaně na pracovišti, hlouposti byrokracie a byrokratů, o takové té naší malé nečinnosti, která nakonec dovolí vyrůst malým lokálním totalitám i těm velkým, celospolečenským. Současně je to také román o literatuře a studentech, každá kapitola avizuje problém z nějakého známého a milovaného díla či děl (Kafkův labyrint, Goethova rudá kapička, Irvingova putování za rodičovskou láskou) a nechává ve dvou třídách téma probublat. Trochu jsem se inspirovala Škvoreckého Příběhem inženýra lidských duší, přiznávám, ale chtěla jsem ukázat, že studenti o knihách a životech literárních hrdinů hovoří rádi, pokud dostávají příčetné otázky. Že jsou na střední dost zralí, a pokud je příběh zajímá, dokážou o něm přemýšlet. Podotýkám, že ty rozhovory jsou nejméně fiktivní z celé knihy. A především jsou Češtinářky román ze současnosti a těch není mnoho. Všimněte si, že už zase autoři utíkají do historie (nejčtenější knihy posledních let jsou historické romány), protože psát o tom, co prožíváme tady a teď, není úplně jednoduché. A možná ani bezpečné. A to je signifikantní. To s sebou nese hyperkorektní doba. Je nekorektní k našim pocitům a dojmům i k tomu, co jsme léta považovali za pravdivé.
Zvou si vás například knihovny nebo školy na autorská čtení? Jaké jsou ohlasy?
Objela jsem na podzim s autorskými čteními asi deset středních škol a bylo to výborné. Pak jsem dostala tři virózy za sebou a musela trochu vysadit. Jezdím ještě dvakrát týdně číst do nemocnice svému panu doktorovi, který mě naučil psát, učím pět tříd, z toho dvě maturitní, mám manžela, který špatně vidí, velkého bílého psa a sotva lezu… Teď se sluníčkem začnu zase nabízet čtení. Román se trochu prokousal mezi učitele, na Databázi knih o něm i diskutují. Už mám i pár zajímavých recenzí, tak uvidím. Pokud bude mít někdo zájem, ráda přijedu.
Mimochodem, koho máte ráda ze současných českých spisovatelů?
Milovala jsem Josefa Škvoreckého, ale ten je po smrti. Měla jsem ráda Jana Balabána, je také po smrti. Čeští spisovatelé mě teď moc neberou (výjimkou je starší román Jiřího Hajíčka Rybí krev), ale líbí se mi některá díla ženských autorek: Petry Soukupové, Viktorie Hanišové, Kateřiny Tučkové … a Želary Květy Legátové, ale ta už je také po smrti. Ženské jsou teď kupodivu odvážnější a hlídají si příběh. Chlapi si víc literárně tahají triko a mě to nějak nebaví. Čtu české autory celkem pilně, ale vždycky jsem měla raději světovku. To nejlepší, co jsem loni četla, je Ishigurova Klára a slunce. Taky miluju Irvinga, Pamuka, Sapkowského, vlastně i Martinovy Hry o trůny se mi líbí. Já prostě věřím na příběhy.
V rámci pseudokorektnosti mají z knih Roalda Dahla zmizet výrazy, které čtenáři mohou považovat za urážlivé. Třeba slovo tlustý. Co si o tom myslíte?
Jsem teď zrovna dost tlustá (nesnáším zimu, v březnu mívám o deset kilo víc než v září) a těžko to skryji pod hábity. „Smlčí-li spisovatel pravdu, lže“ (Jaroslav Seifert). Sahat spisovatelům na jazyk je zločin. Co k tomu říkat více?
A poslední otázka. Vím, z vaší knihy i blogů, že máte ráda Moraváky. Proč?
Jeden mi zachránil děti, život a zdravý rozum, jeden mi celý život zpívá, jednoho jsem si vzala, všechny tři miluju. Tahle trojjedinost mi pomáhá přežít. Ale vážně, jsou hodnější, a přitom ostřejší než Češi. Vidí problémy jasně, nekomplikují je, dokážou je řešit rychleji a pragmatičtěji, rychleji vybuchnou, rychleji zchladnou, jako já. A umí odpouštět, to bude ta katolická podesta. Jsem jižanka, mám nějaké židovskobalkánské kořeny a klima na Moravě je obecně vlídnější. Dlouho jsem se chtěla odstěhovat do Uherského Hradiště, ke Slováckému moři. Nakonec jsme zvolili ještě jižnější variantu a začali hledat na důchod místečko u Středozemního moře. A to už není téma pro rozhovor o literatuře. S Moraváky si prostě líp rozumím. Stačí, Moraváku?