Na krev, zvláště vlastní, se lidé neradi dívají. Těžko pak mohou mít rádi tvory, kteří si pokradmu na krvi pochutnávají. Hrůzostrašné legendy však tomuto malému netopýrovi křivdí.
Praví upíři nejsou zdaleka tak hroziví
Pověsti o bytostech sajících krev existují odedávna a na celém světě. Tradují se i ve starých slovanských bájích. V existenci upírů věřila i církev a vymítala je jako démony.
Ale praví upíři, netopýři žijící ve Střední a Jižní America a na Trinidadu, zdaleka nejsou tak hroziví. Délka jejich těla od čenichu po kostrč nepřesahuje 9 cm a hmotnost 30 g. Proto jediní teplokrevní živočichové, kterým by mohli „vypít“ krev během jediné návštěvy, by byli malí ptáci či malí savci. Je pravda, že se to občas stává. Hlavními hostiteli upírů však bývají mnohem větší živočichové. Postižený hostitel se k návštěvníkovi, který mu saje krev, chová podivuhodně shovívavě a lidé se dlouho domnívali, že je to tím, že upír vypustí obláček vonného uspávadla, které uvede oběť do hlubokého spánku. Netopýři skutečně mají pachové žlázy, ale jejich vůně by sotva někoho očarovala, protože spíš připomíná závan čpavku. Správné vysvětlení překvapí.
Pohybují se neslyšně
Upíři opouštějí své jeskyně či dutiny ve stromech po setmění a před půlnocí. Rozpětí jejich křídel je kolem 38 cm a létají asi metr nad zemí. Když upír uvidí vhodného hostitele, většinou koně, kozu, prase nebo jiné domácí zvíře, přistane na zemi a tiše k němu leze. Šplhá nebo se neslyšně třepetá a hledá na těle zvířete vhodné místo, které nekryje tuhá kůže či hustá srst. Plíží se tak neuvěřitelně pokradmu, že i zkušení zoologové žasli, když při celonočním pozorování upíra nezahlédli a ten přesto zanechal jasné důkazy o své návštěvě.
Když se upír usadí na svém dřímajícím teplokrevném hostiteli, s podivuhodnou přesností odřízne horními řezáky úzký proužek kůže. Pak vyplázne dlouhý jazyk a olizuje prýštící krev. Jeho sliny obsahují látky zabraňující srážení krve. Upír aktivně pomáhá proudění krve tím, že stočí okraje jazyka do jakési trubičky, kterou vytváří v ráně podtlak a nasává krev jako slámkou. Tlama upíra je dobře přizpůsobená pro příjem tekuté potravy: dolní čelist je žlábkovitě prohloubena, což usnadňuje činnost zubů i jazyka.
Upír je často tak nasycený, že musí odpočívat
Když se upír nasytí, odtřepetá se na zem. Často je tak plný nasáté krve, že sotva dokáže vzlétnout. Lidé už mnohokrát nalezli upíry ležící několik metrů od napadeného zvířete, kde ospale zažívali před návratem na místa odpočinku.
Čeleď upírovitých (Desmodontidae) je nejblíže příbuzná tzv. listonosým netopýrům z čeledi vampýrovitých, i když čenich netopýrů spíše připomíná miniaturního buldoka. Vampýr Stenoderma rugum má na čenichu jemné rozšířené výrůstky. Známe tři druhy upírů a každý z nich je zástupcem samostatného rodu. Nejčastější je upír obecný (Desmodus rotundus), který hromadně osidluje jeskyně, často společně s jinými druhy netopýrů.
Člověk nemá upíry v lásce
Netopýři vyhledávají potravu vždy v určitém omezeném okrsku, a tak přítomnost velké kolonie upírů v kraji značně podráždí místní chovatele dobytka. Jednotlivý upír málokdy vysaje víc než 28 ml krve, většinou jen 15 – 20 ml, ale když toto množství znásobíme počtem dní v roce a počtem netopýrů v celé kolonii, řekněme tisícové, stoupne tato hodnota na 10 220 litrů za rok – to už farmáři sahají po kanystrech s otravným plynem.
Samotné zranění způsobené upírem není vážné a vypadá hůř, než ve skutečnosti je. Závažnější však je, že upíři přenášejí virus vztekliny a jeden druh bičíkovce rodu Trypanosoma, který vyvolává těžké onemocnění koní a mulů zvané murrina. V zemích, kde se tyto nemoci pravidelně vyskytují, se upír nakazí z krve nemocných zvířat a přenáší onemocnění dál, dokud sám neuhyne.
Bylo by smutné, kdyby tito zajímaví a vysoce specializovaní tvorové museli zcela zmizet ze světa, ale v těch částech Mexika, kde upíři nejvíc škodí dobytku, se je lidé snaží vyhubit.
