Štědrovečerní hostina
Obecně známé je zlaté prasátko. Celý den je vlastně dnem postním, takže dětem bývalo slibováno, že když vydrží nejíst, uvidí večer právě zlaté prasátko. Jakmile však vyšla první hvězda, zasedalo se ke stolu. Hostina závisela na tom, jak byla ta či ona rodina bohatá. Ryba se stala tradičním jídlem štědrovečerním teprve v 19. století, dříve lidé jedli takzvaného kubu, což byla směs hub a krup. Dále bývalo jídlo krajovou záležitostí. Jako ochrana před zimnicí se jedlo zelí, další byla čočka nebo hrách, většinou na stole nechyběly jablka a ořechy. V bohatších domácnostech byla ozdobou stolu vánočka.
Dnes jsme zvyklí na tradičního kapra, bramborový salát a případně rybí polévku.
Mohlo by vás zajímat
V minulých dobách, jak se tomu dočteme i ve starých románech, se velmi dbalo na to, aby počet lidí u stolu nebyl lichý. Aby byl dodržen správný počet, raději se pozvala i návštěva. Jestliže přesto počet stolovníků nemohl být dodržen, prostřelo se ještě jedno místo pro zemřelé či pro náhodného hosta. Při jídle nikdo nesměl vstát od stolu, jelikož panovala pověra, že kdo vstane od štědrovečerní večeře, do roka zemře. Stůl byl také často omotán řetězem nebo provazem, měla se tak zachovat soudržnost rodiny. A šupinu pod talíř, která měla přinést peníze, dáváme někteří z nás dodnes.
Chodů mělo být podle tradice sedm jako dní v týdnu, věřilo se též na sílu čísla devět, proto jinde bývalo i chodů devět. Na stole tak jako tak mělo být něco slavnostního, co si lidé přes rok nemohli dovolit. Často něco z bílé mouky, která je dnes zcela běžná, dříve ale byla vzácnější. Na stole bývala i ošatka s česnekem či křížek – to symbolizovalo ochrannou moc.
Zvířata
Pro naše předky bylo také důležité zdraví domácích zvířat, proto se na ně myslelo i o Štědrém dni. Některá zvířata dostala část obřadní večeře, a jak již psal K. J. Erben, i některé další pochutiny: „Kohoutovi česneku, hrachu jeho družce.“ Ostatně věřilo se, že v tento den zvířata rozumí lidské řeči. Tehdy prý mohou také prozradit důležité události. Kdo by je však zaslechl, nesměl nic prozradit.
Po večeři věštění
Po večeři lidé často vzpomínali na své zemřelé. Dnes spěcháme možná na pohádku v televizi, dříve to byl čas pro vánoční věštby. Velmi oblíbené byly věštby týkající se vztahů. Svobodné dívky tak házely střevícem, a to přes rameno směrem ke dveřím. Jestliže špička směřovala ke dveřím, mohlo to znamenat, že se dívka do roka vdá. Také loupaly jablko a házely slupku za hlavu – tak se dalo prý poznat počáteční písmeno jména nastávajícího.
Do obliby se vrací lití olova. Rozžhavené olovo se vlilo do mísy s vodou a podle tvaru, který vytvořilo, se hádala budoucnost. Také se rozkrajovala jablka napříč – zdravý měl zůstat ten, jehož jadřinec tvořil pravidelnou hvězdu, horší bylo, když byl červivý – to mohlo znamenat nemoc. Dále se pouštěly lodičky ze skořápek ořechů v lavoru s vodou. Podle toho, jak daleko taková lodička se zbytkem svíčičky dopluje, se usuzuje, jak daleko se dotyčný vydá z domova. Hlavně se taková lodička neměla potopit.
U našich předků byla vyvrcholením Štědrého dne půlnoční mše. Tím byl tento magický den a večer zakončen.
