Jeanne du Barry byla poslední milenkou Ludvíka XV. Když za svitu pochodní mířil pohřební průvod Ludvíka XV. k Saint-Denis, oddíl jízdního četnictva na příkaz nového krále Ludvíka XVI. oblehl zámek v Rueil. Byla v tom nepřízeň právě vůči paní du Barry – včerejší favoritka, dnes pronásledovaná.
Byla vězněna v klášteře, ale nakonec omilostněna
Aby se Ludvík XVI. zavděčil své ženě, Marii-Antoinettě, podepsal královský rozkaz, jímž posílal někdejší favoritku svého děda do kláštera v Pont-aux-Dames u Crécy-en-Brie. Po celou cestu do kláštera Jeanne plakala, snad nad svým osudem, snad pro muže, kterého milovala. Možná byla jediná, kdo za králem upřímně truchlil.
Když spatřila ponurý cisterciácký klášter, který už ovšem dnes nestojí, a když vstoupila do chudičké cely, rozplakala se ještě více. Nutno dodat, že abatyše, paní Gabrielle de La Roche-Fontenille, tuto „osobu“ přijímala nikoli bez odporu.
Na počátku tohoto vysloveného věznění byly zakázány návštěvy, ale abatyše, dojata Jeanninou zbožností, jejím příkladným podřízením klášternímu řádu, se stala takřka přítelkyní bývalé favoritky.
Nakonec však byla od tohoto nedobrovolného pobytu Jeanne osvobozena, král dal na přímluvy různých aristokratů, a smiloval se. Jeanne se mohla vrátit do svého milovaného sídla v Luciennes.
Paní du Barry se zamilovala – a hned dvakrát
Tam se započala poslední Jeannina láska, která trvala 16 let, až do smrti onoho milence, Hercula-Timoléona de Cossé-Brissac, guvernéra Paříže. Byl ženat, ovšem jeho rodina se přizpůsobila, jak se zdá. Jsou dochovány i dopisy, které psala jeho dcera Jeanne – a v nichž o Jeanne hovoří jako o nevlastní matce.
Vše se zdálo zalité sluncem, když vtom se objevil „mrak“. Šlo o jistého Angličana, přitažlivého souseda, lorda Henryho de Seymour. A Jeanne se do něj zamilovala. Jenomže vévoda de Brissac bojoval ze všech sil. Jeanne však nakonec musela volit mezi ním a lordem. Přemýšlela – milovaný lord se třeba jednou vrátí do Anglie? Zaobaleně, leč marně se ho vyptává, on jí do budoucnosti nic neslibuje. Než odpoví Brissacovi, žádá, aby se Henry zavázal, ale ten se vykrucuje. Dá mu tedy sbohem.
Konec paní du Barry byl velmi smutný
Nyní má již za sebou čtyřicítku – a stále je to krásná žena. Ovšem monarchie se řítí do propasti a vévoda de Brissac se ujme své služby v Tuileriích u zpola vězněné královské rodiny. Paní du Barry má zatím velké trápení: vyloupili její zámek a odnesli jí nejkrásnější diamanty. Ty byly nalezeny v Londýně, ale majitelce nebyly vráceny. V době, kdy je leckdo šmahem považován za emigranta, se paní du Barry dopustila takové neprozřetelnosti, že několikrát odjela do Anglie, aby získala své drahokamy zpět.
I její milenec se zkompromitoval. Přesvědčoval své vojáky, že král musí být ve svém panství znovu nastolen. Stal se pak terčem četných útoků a král byl donucen podepsat rozkaz k jeho zatčení. Brissac byl odvezen do Orléansu, kde se shromáždil Vrchní lidový soudní dvůr. S Jeanne se už nikdy nesetkal. Když byl v září 1792 vezen do Paříže, na vůz se vrhl dav a vězně ubil.
Za patnáct měsíců – 8. prosince 1793 uťali i hlavu paní du Barry. Když vstupovala na popraviště, prosila prý kata ještě o chvilku strpení. Když ji hodili na prkno gilotiny, vykřikla tak strašně, až to bylo slyšet po celém place de la Révolution…
