Už jen málokomu se dnes podaří vidět orla opičího, jak se vznáší nad hustým horským pralesem na Filipínách. Tento vznosný dravec je delší než 90 centimetrů a má téměř třímetrové rozpětí křídel. Patří mezi největší dravce na světě.
U opic zřejmě dokáže vyvolat šok
Podobně jako harpyje má i tento orel korunkovitou chocholku, kterou načepýří, je-li vzrušený či poplašený. Když k tomu přičteme pronikavě hledící modré oči… Zkrátka v tomto stavu jeho tvář vzbuzuje strach a pravděpodobně vyvolává šok a zmatek mezi opicemi ve chvíli útoku.
Dostal jméno
Dnes patří orel opičí k nejvzácnějším ptákům. Přírodovědci ho znají pouze více než sto let. Objevil ho roku 1896 britský sběratel John Whitehead, dovezl jednoho samce do Londýna a na 39. schůzi Britského ornitologického klubu pro něj stanovil nový rod a druh.
Později byl orel opičí podrobněji popsán a ornitologové studovali i jeho způsob života, i když jeho těžko dostupná, daleká pralesní stanoviště znemožňovala důkladný výzkum. Víme, že tento orel byl docela hojný aspoň na čtyřech ze sedmi tisíc ostrovů filipínského souostroví, dnes už přežívají tito ptáci ve zbytcích původního pralesa na ostrovech Mindanao a Leyte.
Jeden pár byl ostře sledován
Podrobné poznatky o životě orla opičího poskytl filipínský zoolog profesor Gonzales, který sledoval jeden párek v jižní provincii Davao del Sur na Mindanau. Hnízdo bylo v koruně stromu nejméně třicet metrů nad zemí, skryté v hustém porostu lián, kapradin a orchidejí. Jak poznamenal Gonzales, samotné jméno orla opičího není z věcného hlediska úplně správné – sledovaný pár orlů se živil hlavně letuchami (savci z řádu Dermoptera), které tvořily devadesát procent potravy donášené k hnízdu. Jinak orli lovili ovšem i opice, zejména makaka filipínského. Jakmile samec opic zpozoruje orla, varovně vykřikne a celá tlupa se rozprchne do úkrytu. Samec pak často zůstane vystaven útoku dravce. Velký samec makaka je však zdatný protivník, a proto se orli snaží lovit v páru.
Vybírají si buď nedospělé jedince, nebo, útočí-li na osamoceného vzrostlého samce, napadají ho střídavě ze všech stran. Gonzales pozoroval, že kromě velké kořisti chytali orli i veverkám příbuzné poletušky a jednou i samce zoborožce. Je ale pravdou, že skupina zoborožců s úspěchem zaútočí na orly, je-li ohrožena.
Bojují o přežití
Přes svou majestátní krásu a loveckou zdatnost je orel opičí kriticky ohroženým druhem.
Na Filipínách koluje mnoho historek o síle a odvaze tohoto orla, třeba jak odnesl do svého hnízda uloveného jelena i s lovcem, nebo dítě hrající si přímo před domem. Samozřejmě žádná z těchto historek není pravdivá, vždyť orel by nedokázal vzlétnout s takovým břemenem. Protože ale vesničané údajně pozorovali orly, jako odnášejí kuřata, psíky a dokonce i selata, bez milosti po nich stříleli, kdykoliv se jen ptáci objevili poblíž lidských příbytků.
A jak se během let stával orel vzácnějším a vzácnějším, začal se lovit i jako trofej. Mít doma vycpaného orla opičího se stalo na Filipínách téměř symbolem společenského postavení a za pěkné exempláře se platily vysoké ceny.
V dnešní době podle odhadu z roku 2003 přežívá v přírodě asi 90 – 250 dospělých párů. Hlavní příčinou jeho ohrožení je stále ničení tropických lesů. Filipíny jsou jednou ze zemí s největší mírou odlesňování na světě. Kromě lidí nemá orel opičí na Filipínách žádné přirozené nepřátele.
Je zapsán v Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy CITES. Je chráněný a za jeho zabití v této době hrozí až 12 let vězení a vysoké pokuty. Přesto se zdá, že populace se zrovna nerozšiřuje.
