Myšlenka, že by duchové mohli vést telefonní hovory, se na první pohled zdá dokonale bláznivá. Pokud si ovšem nemyslíme, že ta spousta lidí, kteří se svými mrtvými příbuznými skutečně hovořili, lže nebo si z nich někdo vystřelil, musíme ji brát přinejmenším v úvahu.
Mrtvá babička u telefonu
V roce 1969 volala rockovému hudebníkovi Karlu Uphoffovi jeho babička, která zemřela dva dny předtím. Uphoffovi bylo v té době 18 let. Již od dětství měl s babičkou výjimečný vztah. Když dospíval, babička ohluchla. Od té doby si navykla volat k jeho přátelům. Vytáčela jedno číslo po druhém, a opakovala jednu a tu samou větu – jestli je tam Karl, a že má přijít domů. Vzkaz opakovala několikrát, aniž by čekala na odpověď. Rodiče Karlových přátel zpočátku vyvádělo takové chování z míry a stěžovali si na ni Karlovi. Když ale celou záležitost vysvětlil, začali se tomu smát. Ačkoliv babička zůstala až do konce života Karlovou nejbližší osobou, nikdy si nepředstavoval, že by se s ním po své smrti pokoušela navázat nějaký kontakt. O spiritualismus se nijak nezajímal.
Přesto se zemřelá zřejmě rozhodla, že dá o sobě vnukovi vědět. Jako komunikační prostředek si ovšem nevybrala jasnovidku, ale běžnou telekomunikační síť. Dva dny po její smrti se Karl rozhodl navštívit svého kamaráda Petra, který žil se svými rodiči v Montclair v New Jersey. Onoho pozdního odpoledne, když začal nahoře v patře zvonit telefon, seděli chlapci v přízemí. Oba slyšeli hlas maminky Petra, která později zavolala na Karla, aby šel nahoru. Volá mu prý nějaká stará paní, říká, že je jeho babička, a že s ním potřebuje nutně mluvit, opakuje to údajně stále dokola. Karl běžel nahoru a popadl sluchátko. Než se však k telefonu dostal, hlas na druhé straně utichl.
Když se vrátil domů, zvonil telefon bez přestání. Pokaždé, když zvedl sluchátko, byl hovor přerušen. On sám byl přesvědčen o tom, že nešlo o podvod.
Další případy
Kdyby byl jeho příběh ojedinělý, asi bychom ho nemohli brát vážně. Ve 20. století se ale takových případů přihodilo více, a tak je zřejmě nemůžeme považovat jen za výtvor fantazie pozůstalých osob. V roce 1971 hovořily dvě sestry MacConnellovy z Tusconu v Arizoně asi 30 minut se svou starou přítelkyní, paní Enid Johnsonovou, několik hodin poté, co zemřela v domově důchodců v New Yorku. Teprve později zjistily, že už v té době nežila.
O šest let později, v roce 1977, volala Marii Meredithové z Oklahomy její sestřenice Shirley, jež bydlela v Kentucky. Na této události by nebylo nic zvláštního, jelikož si obě ženy telefonovaly často. V tomto případě šlo ale o něco jiného. Marie totiž pouze několik minut poté otevřela dopis, ve kterém stálo, že její drahá sestřenka náhle a nečekaně zemřela.
Telefonát z místa neštěstí
Dalším zajímavým příkladem byl Christopher Evans. V říjnu roku 1987 zahynul, když do hotelu Ramada Inn v Indianapolis v Indianě, kde pracoval jako recepční, narazilo tryskové letadlo. Obyvatele města tato katastrofa ihned vyburcovala, neboť slyšeli náraz a viděli stoupat oblaka kouře. Když Christopherovi rodiče zaslechli z místního rozhlasu, že byl zasažen hotel Ramada Inn, přirozeně se začali o svého syna bát. Skoro ihned se jim však ulevilo, zazvonil totiž telefon a na druhé straně se ozval synův hlas, jenž jim říkal, aby neměli z ničeho strach.
Když se ale nevracel, začali se znovu bát. Došli ke zničenému hotelu a našli synovo tělo přikryté bílým prostěradlem. Zemřel ihned po nárazu. Christopher Evans nemohl telefonovat svým rodičům a předat jim zprávu, kterou tak jasně slyšeli. Byl v pořádku? Možná, ale ne ve svém pozemském těle.
