Jsou lidé, se kterými v přístavu poklidného soužití zcela jistě nezakotvíte. Do této kategorie se bezpochyby řadí hysterické osobnosti. Úmyslně nepoužíváme ženský rod, protože hovořit pouze o hysterkách by bylo velmi nespravedlivé. Hysterické chování totiž postihuje i muže, ti to však údajně lépe maskují. Je dokonce klasifikováno jako nemoc. O co se jedná a jak může vypadat soužití s takovým člověkem v reálu?
Histrionská porucha
„Hysterický“ výstup, tedy nekontrolovaný výbuch emocí doprovázený náležitým slovním projevem, může občas ztropit každý z nás. Pokud se tak děje spíše výjimečně, jako reakce na náročné psychické vypětí třeba v práci nebo doma, pak se rozhodně nejedná o chorobu. O psychiatrickou diagnózu se jedná v případě, že je tento typ chování trvalého rázu. Odborně se hovoří o tzv. histrionské poruše osobnosti, která má jako řádné onemocnění svůj vlastní mezinárodní kód, a to F 60.4. Název prochází z výrazu „histrion“, což je označení pro herce. Pro poruchu je totiž typické teatrální chování – neúměrné dramatizování i banálních konfliktů, střídání emocí (např. projevů lásky, vzteku, pláče smíchu) a jejich silné přehrávání. Výjimkou není ani manipulace s druhými ve snaze dosáhnout za každou cenu svého.
Jediná na celé planetě
Osobní zkušenosti muže, který strávil několik let s hysterickou ženou: „Partnerka byla v klidu, pokud se široko daleko (ideál by byl na celé planetě) nevyskytovala žádná jiná žena včetně její matky a sestry. Období klidu se střídaly s výbuchy, které postupem našeho vztahu získávaly na intenzitě a trvání. Podnětem k hádce mohlo být v podstatě cokoli, některé věci však fungovaly jako stoprocentní rozbuška. Třeba pokud jsem pozdravil sousedku a prohodil s ní dvě věty. Podotýkám, že sousedka byla o několik let starší než já a rozhodně nepatřila do kategorie modelek. Nebo když partnerka měla dojem, že jsem se podíval na protijdoucí ženu o sekundu déle, než bych měl. Naopak byla spokojená, pokud měla mou veškerou pozornost a obdiv. Běda ovšem, když se hovor stočil na delší dobu směrem k jiné ženě.
Ať to jen všichni slyší
Zatímco u nás doma se ctilo pravidlo Co se doma uvaří, to se doma také sní, partnerka měla očividně potřebu informovat o našem soukromém životě a hlavně o mých domnělých křivdách co nejširší okolí. V bytě se nejraději hádala v koupelně nebo u otevřeného okna. Nechci ani vědět, kolika sousedům stupačky zprostředkovaly zdroj dobré zábavy a zajímavých informací. Ke konci ji neodrazovaly ani scény na veřejnosti. Například po rozchodu na mě čekala na nádraží a na celé kolo nevybíravě křičela, co všechno ji dlužím. Nedlužil jsem jí nic.
Stalking jako bonus
Ještě několik měsíců po rozchodu se mě snažila různě kontaktovat. Protože jsem ji hovory nebral, psala SMSky, které mi chodily ve všech denních a hlavně nočních dobách. V těch mírnějších mi vyčítala, jak jsem ranil její city. Nešetřila ovšem ani těmi, v kterých mi sprostě nadávala a přála mi nejrůznější způsoby konce. Rovněž mi stihla způsobit nepříjemnosti na pracovišti, a to když si obstarala kontakt na mou nadřízenou, kterou obvinila z toho, že má se mnou poměr.
Nemají to napsáno na čele
Nemusím snad ani dodávat, že po těchto zkušenostech každou případnou známost předem obezřetně pozoruji, jestli nevykazuje nějaké hysterické rysy chování. Jenže ono to není vůbec jednoduché poznat. Pokud se jedná o inteligentního člověka, zpočátku obratně přejde to, co vám za rok otříská o hlavu i s talířem. Když jsme se seznámili, měl jsem několik měsíců pocit, že mi štěstí dopřálo pohlednou a inteligentní ženu, se kterou sdílíme společné zájmy.“
