Vše se odehrálo roku 1855. V hrabství Devon na jihozápadě Anglie tehdy panovaly tuhé mrazy. Jakmile se 9. února obyvatelé probudili, našli v čerstvě napadaném sněhu záhadné stopy. Bylo jich tisíce a měly tvar kopyt.
Byly všude
Bylo to vše velmi bizarní, kupříkladu vedla jedna stopa až k bráně vysoké dva a půl metru a za ní zase klidně pokračovala, čili brána nebyla žádnou překážkou. Jinde se zase objevily na okenní římse jednoho domu ve druhém patře. V jiných případech prý končily stopy u zdi, skrze kterou neexistoval žádný průchod, a na druhé straně zase pokračovaly, mnohde je lidé nalezli také na střechách domů.
Dohady
Je jasné, že lidé se báli po setmění vycházet ven, kolovaly nejrůznější dohady a fámy. Ačkoliv se stále znova objevovalo slovo ďábel, mluvilo se i o zdeformovaných zvířatech, a to i o zvířatech, která se zde běžně nevyskytovala, ale snad mohla uprchnout ze ZOO v Sidmouthu.
Jenomže na rozdíl od způsobu, jakým se pohybují zvířata (zvláště stopy prý připomínaly osla), byla zde kladena jedna končetina za druhou v přímé linii a odstup mezi jednotlivými otisky byl asi dvacet centimetrů. Zdejší noviny uvedly, že je velmi lehké se tomuto jevu posmívat, skutečností však zůstává, že dosud nikdo nenabídl uspokojivé vysvětlení.
Další výskyt
Událost v Devonu je poměrně známá, ale není ojedinělá. V květnu roku 1841 si účastníci antarktické expedice Jamese Clarka Rosse poznamenali do deníků, že našli stopy ve tvaru podkovy, které nemohly pocházet od žádného ze zvířat, žijících v této nehostinné oblasti. Také na jednom pahorku poblíž polsko-haličské hranice se prý nacházely podobné stopy, a to každý rok.
Vysvětlení?
Vědci mají své vysvětlení – za vše prý mohou myši, které zanechávají svými tělíčky ve sněhu otisky, které skutečně vypadají jako podkovy. Náhlé ukončení stop lze prý také vysvětlit – myš ulovil dravec a bylo to. Zdá se, že záhadný fenomén v Devonu by tak mohl být vysvětlen – ale jak je to pak se stopami v Antarktidě?
