Bára Basiková je stálicí naší hudební scény již přes čtyřicet let. V těchto dnech představuje nový videoklip Věštec upozorňující na domácí násilí. Nazpívala ho s Václavem Noidem Bártou. Na poli hudby by náš rozhovor asi mnoho nového nepřinesl, zaměřil jsem se proto spíše na její literární tvorbu, ať už jde o blog, respektive knihu Když skočíš, já taky, anebo o veleúspěšný román Rozhovory s útěkem, jenž byl nedávno uveden i na jevišti. Samozřejmě nebude chybět ani pár střípků z osobního života všestranně nadané umělkyně. Paradoxně ji kdysi nepřijali na konzervatoř, a tak se trápila na ekonomické škole. Před časem v jednom interview řekla, že nezná moc zpěvaček, jež napsaly román, který by pochválil Bohumil Hrabal. I to je možná důvod, proč by vedle ní většina mužů měla problém s egem, zvlášť když jí to s přibývajícím věkem sluší čím dál víc.
Moc si vážím toho, že jste přijala pozvání k rozhovoru i uprostřed nabitého koncertního programu. Jak se vám ve strakonickém kostele zpívalo a co vás přivedlo k recitálům?
Ve strakonickém kostele jsem nezpívala poprvé, je to nádherný prostor s úžasnou atmosférou a vynikající akustikou. Komorní recitály s doprovodem klavíru mám ve svém programu již mnoho let, začala jsem s nimi již v devadesátkách. Mají jiný rozměr a samozřejmě i repertoár než koncerty s mou doprovodnou kapelou.
Četl jsem váš blog a pobavilo mě, jak jste v něm komentovala muže, kteří se vám ozvali na seznamce: „Muži v mé věkové kategorii jsou starci v kostkovanejch košilích a s lahváčem v ruce, bělovlasí starci s pupkem, dědulové v nátělníkách…“. Jak je možné, že krásné a úspěšné ženy jako vy potřebují seznamku?
V kovidové době, kdy byl veškerý společenský a veřejný život nesmyslně a zcela zbytečně znemožněn, nebylo možné se osobně seznamovat, a tak jsem na dva týdny zkusila seznamku. Ale už to nikdy neudělám. A ze své bohaté zkušenosti moc dobře vím, že úspěšných žen se většinou muži bojí.
V blogu také píšete: „A nevěřím tomu, že každej má takovej osud, jakej si zaslouží, a každej je strůjcem svýho štěstí. Není to tak, protože se to prostě občas nestane. Protože to prostě nejde. Je tolik náhod, konstelací, příčin a šancí. Tolik omylů.“ To je hluboká pravda. Proč již takovéto krásné myšlenky dál nepublikujete, jinými slovy: proč už blog nepokračuje?
Na psaní blogu jsem měla čas právě v kovidové době, kdy jsem nemohla veřejně zpívat. Teď už můžu být opět na jevišti a koncertů je hodně, takže na psaní už nemám absolutně čas.
Také mě zaujal váš text, v němž jste se zamýšlela nad osudem jednoho bezdomovce. Musíte být velmi citlivá a přemýšlivá žena. Není takovéto duševní nastavení částečně i zdrojem vašich depresí? Jak proti nim bojujete?
Deprese je nemoc. A jako každá nemoc potřebuje léčení, medikaci, čas a trpělivost. Takže i psychická nemoc je běh na dlouhou trať, nic se nedá přeskočit, vynechat, oklamat. Bojuji léčením a musím říci, že úspěšně.
Koncem dubna měla premiéru jevištní adaptace vašeho románu Rozhovory s útěkem, který jste napsala v pouhých 19 letech. Knihy se prodalo neuvěřitelných 250 tisíc výtisků a byl z ní nadšený i Bohumil Hrabal. Jak se vám divadelní ztvárnění líbilo?
Jevištní adaptace Rozhovorů je úžasná. Už jsem viděla tři reprízy, v Praze i v Brně. Autor a tvůrce projektu, tanečník, choreograf a režisér Martin Dvořák, můj dlouholetý přítel, jako první a jediný pochopil, o čem ta knížka je, a to podstatné převedl a přenesl na jeviště. Jsem nadšená a nesmírně si vážím jeho práce, stejně tak obdivuji výkony a nasazení tří dívek, dvou tanečnic a jedné herečky, které byly ve svých rolích přesvědčivé, spontánní a autentické.
Proč román, respektive jeho jevištní adaptace, pojednávají zrovna o lesbické lásce?
Ono to ale není jen téma lesbické lásky. Je to kniha o lásce jako takové, o lásce svobodné, bezpodmínečné, o lásce v mnoha podobách a tvarech, o její síle a výjimečnosti. A o jejím celoživotním hledání.
Dříve jste docela glosovala i politiku. Jak vidíte současnou situaci, z níž je mnohým dost nevolno?
Jako občan České republiky jsem vyjadřovala svůj názor na společenské a politické dění, na to mám snad právo. A těšilo mě, že jsem dostávala samé pozitivní ohlasy. A pokud se mohu vyjádřit k dnešní situaci, tak budu stručná. Současná vláda, kterou velmi podporuji, ale vůbec jí nezávidím momentální pozici, převzala naši zemi v katastrofálním stavu, do kterého nás dostala parta kolem jednoho klíčového politika. Člověka, který lhal, podváděl a kradl, pobíral evropské peníze ke svým soukromým účelům, který rozdával cizí peníze, lákal důchodce na nesmysly a v zájmu vlastního prospěchu dovedl naše hospodářství téměř ke dnu. K tomu se přidala válka na Ukrajině a výsledek je tady. A někteří lidé si vůbec neuvědomují, že se z toho dna musíme nejdřív odrazit a postupně dostat, a to jde pomalu a těžce. Nynější vláda musí nejprve opravovat a napravovat všechno, co se pokazilo a zničilo. A já pořád nechápu, že to lidé nevědí.
Ze třech manželství máte dvě dcery (dvojčata) a syna Theodora, kterého jste porodila ve 46 letech. Jaké jsou výhody a nevýhody pozdního mateřství?
To je diskuze na dlouhé hodiny. Každá doba přinesla jiné možnosti, každý věk jiné zkušenosti, a samozřejmě dvě děti najednou jsou úplně o něčem jiném než jedno dítě samotné, stejně tak jako děvčátka jsou o zcela odlišné výchově a vazbě než chlapci. Ale jedno mají všechny moje děti společné. Vychovala jsem je k tomu, aby byly slušné a poctivé. Aby byly upřímné, pravdomluvné, pracovité, pomáhaly slabším, aby byly skromné a pokorné. Protože to je do života velmi důležité.
Vím, že máte děti velmi ráda, a v období covidu jste dokonce pracovala v dětském domově, kde vám říkaly „teto Báro“. Jaké to bylo vyzkoušet si normální zaměstnání?
V covidu jsem pracovala nejen v dětském domově, ale i v domově důchodců. Za obě tyto zkušenosti jsem nesmírně vděčná, protože mi neskutečným způsobem obohatily život, rozšířily obzory a dovedly mě k zamyšlení. Díky téhle práci jsem poznala prostředí, kam bych se asi nikdy v životě za běžných okolností nedostala, a toho si velmi vážím, stejně tak jako si vážím práce všech tamních zaměstnanců a lékařů.
Jednoho dne jste kvůli stěhování odložila u popelnice ceny, které jste získala v hudební branži. To je zvláštní, souvisí to nějak se zráním člověka?
Netuším… Jenom vím, že žádná z těch cen (a že jich za těch let bylo a je!) nijak zásadně nezměnila mou profesi, nijak neovlivnila moji práci a vztah k ní a nikdy jsem si žádnou doma nevystavila, nejsem samožer. Samozřejmě si všech ocenění vážím, protože to je odměna za dobře odvedený výkon, za snahu a nasazení, za všechno co umím, ale nemusím to přece nijak demonstrovat. A protože jsem se stěhovala ze sedmipokojového bytu do mnohem menšího, všechny ty obrovské a těžké bedny s cenami jsem odnesla k popelnicím. Stejně tak ale opouštěly můj život knihy, šaty a boty. Neměla bych je v novém bytě kam dát.
Vaše únorové kulaté jubileum by vám nikdo nehádal. Jak proběhly oslavy?
Oslava byla pouze jedna jediná v den mých narozenin a připravily ji pro mne moje dcery. Přišlo několik mých nejmilejších a nejbližších lidí a byl to úžasnej mejdan. Děti mi připravily několik úchvatných a překvapivých dárků, takže jsem celý večer plakala smíchy i dojetím, a nikdy na tuhle událost nezapomenu.
Co chystáte do budoucna, na co se můžeme těšit?
Spousty koncertů jak s klavírem, tak s mými skupinami, a tou je moje domovská BasicBand a oblíbená BlueCimbal, kde už přes deset let hostuji, a je to nádherná spolupráce.