Jan Manoušek procestoval Čínu, Filipíny, Japonsko a Tchaj-wan. V posledních dvou zmiňovaných destinacích také studoval. Má rád cizí jazyky a kultury. Anglickou, japonskou a čínskou filologii studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracuje jako překladatel a lektor. Dnes jsme si povídali o Japonsku a rozhovor jsem otevřel otázkou z historie této ostrovní země.
V minulosti se Japonsko na 250 let uzavřelo před světem. Proč to Japonci udělali, a jaké to mělo důsledky?
Japonsko se uzavřelo světu až na nějaké výjimky, kterou byla například Čína. V té době byli u výkonné moci šóguni z rodu Tokugawa, kteří dělali vše proto, aby se u moci udrželi, a i šíření křesťanství převážně portugalskými misionáři bylo chápáno jako veliké potenciální nebezpečí oslabení jejich moci. Neomezenou moc měl sice císař, ale prakticky celé Japonsko ovládali šógunové. S pokroky západní civilizace na poli věd se Japonci mohli seznamovat teprve od roku 1720, kdy byl povolen dovoz odborné literatury, ale ani to nezměnilo jejich názor na „západní barbary“. K jediným zástupcům Evropanů v Japonsku, Nizozemcům, se Japonci chovali velice povýšeně. A jejich názor na křesťanství byl ještě horší. Když roku 1640 připlula do Nagasaki portugalská loď s vyslanci, kteří se pokoušeli dosáhnout odvolání zákazu obchodu, Japonci loď spálili, vyslance a většinu posádky sťali a u jejich hlav vystavili tabuli s nápisem: “Tak dlouho, jak bude slunce zahřívat zemi, nechť není žádný křesťan tak odvážný, aby přišel do Japonska, a nechť všichni vědí, že kdyby španělský král, nebo křesťanský Bůh, nebo velký Bůh všech porušil tento rozkaz, zaplatí za to svojí hlavou.”
Jak je to se vztahem Japonců k cizincům dnes?
To je taková ošemetná otázka. Samozřejmě doby se mění, ale domnívám se, že i dnes je v očích Japonců cizinec méněcenný, i když vám to třeba nedají najevo a chovají se k vám velice uctivě. Jednou jsem šel v Tokiu po ulici, po které kráčel mimo jiných černoch, a překvapilo mne, že místní ho obcházeli docela nápadným obloukem. Řeknu to rovnou, bělochy ještě berou, ale černochy moc ne.
Jistě je vám dobře známé jméno Hiró Onoda. Vypovídá jeho příběh něco o japonské povaze?
Poručík Hiró Onoda, ano. Spolu se třemi dalšími vojáky vedl partyzánskou válku na Filipínách i po japonské kapitulaci v roce 1945. V roce 1974 ho na Filipínách musel vyhledat jeho velitel a vydat mu rozkaz, aby boje ukončil. Onoda totiž nevěřil, že válka dávno skončila a výzvy k ukončení bojů považoval za podvrh nepřátelské strany. Většina důstojníků v japonské armádě pocházela ze samurajských rodin a nedodržet nebo porušit rozkaz pro ně bylo nemyslitelné. Nám se to zdá možná trochu bláznivé, ale v Japonsku je Onoda národním hrdinou. Nebo si vemte třeba japonské sebevražedné letouny kamikadze, které jsou pro cizince šílené, ale mladí letci se hlásili dobrovolně, alespoň ze začátku. Později už to tak dobrovolné nebylo. Něco o japonské povaze to vypovídá. Ta loajalita k autoritám je tam nesmírná.
V Číně je nezdvořilé, když se při hovoru dotyčnému dlouze díváte do očí, mají to takto i Japonci?
U nás se pohled zpříma do očí považuje za projev upřímnosti, sebejistoty a jasných záměrů, v Japonsku je spíše známkou arogance či konfrontace. Sklopená víčka v Japonsku ukazují respekt k řečníkovi, toto gesto je však Čechy mylně interpretováno jako nezájem.
V Japonsku je vrcholně neslušné smrkat na veřejnosti, naopak říhání je v pořádku. Co dalšího je v zemi vycházejícího slunce nežádoucí či naopak v normě oproti našim zvyklostem?
To je pravda, smrkání je skutečně tabu. Lidé se raději vzdálí na toaletu, a když to není možné, radši popotahují. Na toaletách jsou často jakési “rušící” zařízení, které přehluší “neslušné” zvuky. Další důležitou věcí, na co si dávat pozor, jsou děravé ponožky. Na návštěvy si hosté často nosí svoje přezůvky, na toaletu jsou u hostitele speciální záchodové přezůvky a k večeři se chodí v ponožkách nebo naboso, takže mít na ponožce díru je veliké faux pas. To už raději ponožky sundat. Další důležitou věcí je dodržování času. Japonci nikdy nechodí pozdě. Na obchodní i přátelská setkání. Přijít pozdě je bráno jako neúcta k člověku. Nutné je chodit na návštěvy vždy předem ohlášen a to i k dobrým přátelům. Jinak by to mohlo být bráno jako nezdvořilé. Velice často dochází při návštěvách i při setkání v restauracích k předávání drobných dárků. Je proto dobré mít s sebou zabalenou nějakou maličkost. Je také zvláštní, že Japonci nedávají najevo svoje emoce, zvláště hněv. Tolerované jsou výjimky v opilosti. Dále mě napadá, že nedávají žádné spropitné. Ani v restauracích, barech, či v taxíku. Pokud cizinec nechá spropitné, může to Japonce zahanbit či vyvést z míry.
Japonština má možná jako jediný jazyk na světě výraz pro smrt z přepracování. Nesouvisí posedlost Japonců prací s vysokým procentem sebevražd? Známý je přece japonský les sebevrahů…
Ano je to karóši a lze to přeložit jako „smrt z přepracování”. V Japonsku existuje i speciální telefonická „karóšilinka“, nebo také kniha, která popisuje postupy, jak karóši předejít. „Karóši vdovy a děti“ už také na státu několikrát vysoudily finanční náhradu. Často jde o srdeční selhání a totální vyčerpání organismu. Co se týče lesu sebevrahů, tak ten opravdu existuje. Je to les Aokigahara ležící na severozápadní úpatí posvátné japonské hory Fudži a podle mnohých se stal poutním místem všech sebevrahů po roce 1960, kdy v Japonsku vyšla kniha Nami no To. Její dva hlavní hrdinové v jejím závěru odcházejí zemřít právě do tohoto lesa. Kniha tak odstartovala vlnu sebevražd. Nicméně se objevují ještě další názory. Podle nich v lese probíhaly sebevraždy už dávno předtím, protože má jisté magično a jsou v něm přítomni duchové a démoni. Těžko říct. Faktem nicméně zůstává, že tam každý rok spáchá sebevraždu víc než stovka lidí a další stovky se o ni pokusí. Pravidelně zde probíhá „lov těl“, který od roku 1970 provádějí místní dobrovolníci. Jednou do roka vyrazí do lesa s potřebným náčiním a „posbírají“ a následně pohřbí těla všech, které najdou. Práce to není příjemná, ovšem místní úřady k tomuto kroku přistoupit musely, jinak by byl les za pár let plný tlejících těl a kosterních pozůstatků. Les o rozloze zhruba 35 kilometrů čtverečních je navíc paradoxně kvůli své pověsti obrovským tahákem pro turisty (cynici tvrdí, že těch je tady v posledních letech víc než samotných sebevrahů).
Japonci na jedné straně páchají vysoké procento sebevražd, na straně druhé se dožívají vysokého věku. Čím to?
Je to zvláštní. Na jedné straně jsou pracovně velice vytíženi, vystaveni obrovskému fyzickému a nervovému vypětí, kouří snad nejvíce ze všech, i když kvalitní cigarety, abstinenti to většinou taky nejsou, a přesto se dožívají vysokého věku. Možná v tom hraje velkou roli i strava, obzvláště ryby a dary moře, a kvalitní potraviny vůbec. Já za sebe si myslím, že by člověk měl jíst převážně to, co se v jeho zemi vyskytuje. Pochybuji, že kdyby Evropan jedl jen japonskou stravu, že by žil déle. Ale opravdu těžko říct, tohle je spíš otázka pro odborníky.
Co Japonci a jejich sexualita? Prý o ni hodně ztrácejí zájem.
Ano, je pravda, že po celé roky se Japonci snaží najít příčiny klesající porodnosti a zmenšující se populace. Jeden z nových průzkumů říká, že země se kolektivně vzdává sexu. Polovina Japonců a 45 procent všech sezdaných lidí připouští, že v předchozím měsíci neměli pohlavní styk. To je zjištění, které může mít alarmující dopady na zemi čelící dlouhodobé demografické krizi. Průzkum, který provedl Japonský svaz pro plánování rodičovství, dosvědčuje, že roste počet takzvaných „býložravých mužů“. Tento termín se používá pro muže, kteří opovrhují honbou za rychlými auty, kariérou či ženami. Odborníci tvrdí, že jde o ztrátu mužské sebedůvěry, která odráží stagnaci japonské ekonomiky. Jako hlavní důvod života bez sexu uvádělo 21 procent dotázaných mužů příliš velkou únavu po práci a 16 procent uvedlo, že s pohlavním stykem přestali, když jejich žena porodila. Téměř čtvrtina žen uvedla, že sex je otravný a 18 procent se na něj cítilo příliš unavených. Některé páry ani nepředpokládají, že by s pohlavním životem po narození dítěte pokračovaly. A moc soukromí nenabízejí ani malé byty s tenkými stěnami. Průzkum potvrdil nárůst počtu zmíněných „býložravých mužů“ a i tzv. „holčičích mužů“. Ti s ženami udržují pouze přátelské vztahy a ve volném čase s nimi třeba nakupují.
Setkal jste se v Japonsku s tím pověstným automatem na použité kalhotky?
Nutno podotknout, že Japonsko je země s největším počtem prodejních pouličních automatů na světě. A koupit se v nich dá opravdu leccos. Nabízejí nealko i alko nápoje, občerstvení, spoustu praktických věcí, kravaty, ale třeba i zboží nám trochu zvláštní a to použité dámské kalhotky. Tyto automaty byly oficiálně zrušeny v roce 1993, ale stále je možné na ně někde narazit. Není to však již běžné. Rozhodně je předčí třeba automaty na čaj, whisky, pivo nebo horké saké. Existují i automaty se záložními zdroji elektřiny, které fungují i při náhlém výpadku proudu při živelných katastrofách, takže v takovýchto případech si můžete obstarat základní jídlo a pití.
Jak vám v Japonsku chutnalo? Suši zná asi každý. Ale co třeba takové kobe nebo fugu?
Japonská kuchyně je vynikající. Nespočet druhů suši, syrové plátky masa sašimi či všudypřítomná polévka miso mi prostě učarovaly. A to nejen chutí, ale i způsobem a estetikou, s jakou jsou podávány. Vynikající je i tempura, což je vlastně kousek něčeho smaženého. Ryba, zelenina, kreveta atp., se namočí v řídkém těstíčku a velice rychle se osmaží ve vroucím oleji. Tempura se podává s miskou sojové omáčky a nastrouhanou bílou ředkví daikon. Jak o tom mluvím, tak jsem na to úplně dostal chuť. Co se týče kobe, jedná se o maso skotu wagyu, které se označuje jako Kobe Beef. Tento název může nést pouze maso vyprodukované v japonském Kóbe a to podle standardů nařízených prefekturou. Pokud se stejné plemeno chová kdekoli jinde, už se nemůže jmenovat Kobe. (Mimo jiné se chová i v České republice.) Je to jedno z nejkvalitnějších hovězích, osobně ho bohužel hodnotit nemohu, protože cena steaku z tohoto masa je astronomická. Stejně tak u ryby fugu, což je druh čtverzubce. Dát si k obědu fugu můžeme směle nazvat ruskou ruletou. Pokud se totiž ryba nepřipraví správně, může být její konzumace smrtelná. Ale případů tohoto druhu je docela málo.
Japonci prý zcela ignorují bezdomovce, neexistují pro ně. Setkal jste se tam s tím?
Já nemohu říci, jestli je ignorují nebo ne, ale jeví se to tak. Já se s bezdomovci setkal, ale byli to trošku jiní bezdomovci, než jaké známe u nás. U vchodu do metra měli krásně vyskládané kartonové krabice, takové malé otevřené domečky o velikosti větší rakve, kde uvnitř měli lampičku, polštář, přikrývku, knihy… mně připadli spíš jako nějací “VIP bezdomovci”. A všechno to měli krásně uklizené. Je ale pravda, že pro Japonce je hanba nepracovat, a proto těmhle lidem na živobytí nijak nepřispívají. Žádné drobné na krabicové víno se tam do klobouku neháže.
Co dalšího zajímavého jste v Japonsku zažil?
Japonsko je plné paradoxů. Na jedné straně společnost se špičkovými technologiemi snad ve všem, na straně druhé společnost zachovávající tisícileté tradice. Po ulicích spěchají byznysmeni a mezi nimi kráčejí lidé v klasických kimonech či jukatách, s dřevěnými sandály geta na nohou. To je nádherné. Fascinující je i všudypřítomný pořádek a čistota. Zajímavé jsou i tzv. “koinšawá” (z anglického coin shower), což jsou veřejné budky na mince, kde se můžete osprchovat a osvěžit se v horkém a vlhkém japonském létě. Za pozornost také stojí, že Japonci převzali spoustu věcí z jiných kultur a dovedli je k dokonalosti. Musím zmínit i velice nízkou kriminalitu a velkou bezpečnost. Například moje kamarádka v Tokiu ztratila příruční kabelku se všemi doklady a penězi. Nahlásila to na policii a druhý den policie kabelku přivezla se všemi doklady a v peněžence nechyběl ani jen. Co mě ještě v Japonsku překvapilo hned v Tokiu na letišti Narita, byly baterie u umyvadel na toaletách. Na první pohled normální baterie, ale když jsem chtěl pustit vodu, tak to nešlo. Že by to bylo zatuhlé? Hloupost. Pak jsem se podíval na Japonce vedle mě a fungovalo to, jenže naopak! Stlačením páky baterie dolů se voda pouští a nahoru uzavírá. Prostě jiný kraj, jiný mrav. A spousta dalších malých odlišností, které činí cestování zajímavým.
Máte nějaké koníčky vztahující se k Japonsku nebo zemím, které jste procestoval?
Já jsem vždy měl a mám spoustu koníčků, ale co se týče Japonska, tak jsou to určitě samurajské meče a technologie jejich výroby, ale to jen teoreticky, prakticky se zajímám o řezbu čínských a japonských kamenných pečetidel. Používám původní kameny, které jsem si dovezl z Číny. Někdo si vozí suvenýry, já jsem přijel domů s kameny. Velice mne to baví a uklidňuje. Díky svému učiteli na Státní univerzitě v Tchaj-peji na Tchaj-wanu, který mne zasvětil do kouzla pečetidel, je vyrábím dodnes.