Polyxena z Pernštejna – tato svého času první dáma království prožila velmi rozmanitý život

Polyxena z Pernštejna. Zdroj: www.picryl.com

Bez přehánění byla v jisté době svého života první dámou království. Tato pozoruhodná žena proslula mnoha svými skutky, jak se dozvíme.

Původ

Pernštejnové patřili ve druhé polovině 16. století mezi nejbohatší a nejvýznamnější šlechtické rody u nás. Patřily jim rozsáhlé državy jak ve východních Čechách, tak na Moravě. Vratislav z Pernštejna, řečený Nádherný (snad pro svou zálibu v luxusu) se stal nejvyšším kancléřem Českého království. Ve Vídni se seznámil se španělskou hraběnkou Marií Manrique de Lara y Mendoza, která sem přišla jako dvorní dáma Marie Habsburské, manželky budoucího českého krále Maxmiliána II.

Roku 1555 se vzali. Jejich manželství trvalo dvacet sedm let a za tu dobu se jim narodilo neuvěřitelných jedenadvacet dětí! Jen část z nich se však dožila dospělého věku.

V pořadí devátým potomkem byla dcera Polyxena, která se narodila roku 1566. Dostalo se jí vynikajícího vzdělání a výchovy, která odpovídala vysokému postavení rodu. Bohužel její otec Vratislav zemřel, když jí bylo šestnáct, a tak byla jako poloviční sirotek dlouho bez nápadníka.

Svatba

Teprve v jejích dvaceti letech požádal o její ruku Vilém z Rožmberka. Nebyl to ledajaký ženich – Vilém byl nejvyšší pražský purkrabí, v podstatě nejpřednější velmož království. Polyxena se tak stala v momentě, kdy císař Rudolf II. zůstával svobodný, vlastně první dámou království.

Polyxena byla jeho čtvrtou manželkou, jejímu muži totiž bylo dvaapadesát let. Ovšem oběma stranám se zdálo, že bude toto manželství výhodné. Vilém k mladé Polyxeně upínal naděje na zplození potomka, pro Pernštejny znamenaly Vilémovy peníze záchranu pro rozpadající se panství. Marie Manrique věřila, že Rožmberk zachrání rodinu před věřiteli, ovšem ten měl se svým panstvím sám starostí nad hlavu.

I tak byla svatba vystrojená roku 1587 velmi honosná. Přesto – jak se zdá, Polyxena prokazovala Vilémovi z Rožmberka úctu, láskou k němu ale neoplývala. Není ale pravda, že by trpěla – snažila se užít si života. Vilém jí ostatně neodepřel ani drahé šaty, ani drahé šperky. Potomka však nezplodili.

Před svou smrtí roku 1592 odkázal Vilém Polyxeně své domy pod Pražským hradem a panství Roudnici nad Labem. Polyxena tak ze svého sňatku vytěžila dost. Prý také při pohřebním průvodu v černém závoji lkala, lomila rukama a občas omdlévala.

Vilémům známý mladší bratr Petr Vok jí všechno nabyté dědictví potvrdil a vyplatil jí i věno ve výši 25 tisíc kop.

Vdova

Polyxena měla celkem blízký vztah k jezuitům. Když se přestěhovala na zámek do Roudnice, sblížila se prý s Kateřinou z Montfortu, manželkou nového nejvyššího purkrabího Adama z Hradce. Obě pak pána z Hradce přesvědčily, aby založil v Jindřichově Hradci jezuitskou kolej, a to roku 1594, nedbaje přitom na to, že je to nad jeho poměry.

Druhý manžel

Ve svých 36 letech se Polyxena podruhé vdala. Jejím manželem se stal pětatřicetiletý nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, předák českého katolického panstva. V letech, které následovaly, tak byla Polyxena v samém středu událostí, které hýbaly naším státem.

Roku 1609 byl císař pod tlakem protestantských stavů nucen podepsat Majestát, zajišťující svobodu vyznání. Císař se však cítil pokořen. Jeho příbuzný, tyrolský arcivévoda a pasovský biskup Leopold shromáždil žoldnéřskou armádu pro válku o Julišské vévodství na Rýně. A Rudolf tohoto Leopolda pozval do Prahy, aby přemohl vzpurné české stavy a také aby pokořil bratra Matyáše, který toužil po jeho trůně. V lednu 1611 se dostali Pasovští do Čech, dobývali města a vesnice. V únoru stáli před Prahou a žoldnéři, kterým jejich velitelé neplatili, se těšili na kořist v bohatém městě. Zkrátka 15. února se sice dostali na Malou Stranu, ale spuštěná mříž ve Staroměstské mostecké věži jim zabránila dostat se na Staré Město. Pouze několik nejrychlejších se tam dostalo, ti byli ale dílem pobiti a dílem zajati.

Statečný čin

Ovšem jeden z vůdců protestantských stavů, Jindřich Matyáš Thurn, velel stavovské jízdě, sám byl však brzy raněn. Než ho však Pasovští mohli zajmout, otevřela se vrata Lobkovického paláce a generála se ujala „kovaná katolička“ Polyxena. Ošetřila jej a odmítla vydat pasovskému Leopoldovi (ten by jej dal jistě popravit).

Podobný skutek zopakovala pak v květnu roku 1618. Tehdy se nekatoličtí velmoži a měšťané, mezi nimiž byl kupříkladu Albrecht Jan Smiřický či hrabě Thurn rozhodli, že katoličtí místodržící pošlapávají náboženské a stavovské svobody a za trest mají být vyhozeni z okna. A skutečně: na druhého dne vtrhli do kanceláře, kde byli z pěti místodržících přítomni jen Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic. Oba byli vyhozeni z okna, stejně jako písař Filip Fabricicus, který se k tomu připletl. Měli štěstí. Pod okny české kanceláře bylo nastláno odpadků a hnoje tolik, že se jim dohromady nic nestalo.

Defenestraci sledovala z okna i Polyxena a znovu zopakovala samaritánský čin s tím rozdílem, že tentokrát poskytla azyl svým lidem. Pro všechny tři poslala do hradního příkopu sloužící, ukryla je v paláci a nechala ošetřit. Zakrátko zabušil na vrata Jindřich Matyáš Thurn a žádal o jejich vydání. Ale jelikož dobře věděl, jak mu před časem Polyxena pomohla, dal se celkem snadno odbýt. Lobkovický palác ale zůstal střežen povstalci a Polyxeně nakonec pomohl budoucí velitel stavovské armády Kristián z Anhaltu, který zařídil, aby mohla odjet za manželem do Vídně. Do Čech se vrátila až v roce 1622, v době represí po bitvě na Bílé hoře. Zdá se, že ona i její manžel se přimlouvali za poražené povstalce.

Podruhé vdovou

Co se však týče své Roudnice nad Labem, kdy se obyvatelé v její nepřítomnosti vzbouřili proti císařským a obsadili zámek, počínala si velmi tvrdě.  Dala jim zabavit městská privilegia, sedm vůdců vzpoury popravit a levně se jí podařilo skoupit zabavený majetek protestantské šlechty. Prý snad nakoupila statky za 350 tisíc zlatých.

Svého druhého manžela přežila Polyxena o čtrnáct let, zemřela roku 1642 v Roudnici ve věku 75 let. A zůstala nám po ní jedna vzácnost. Před lety přivezla její matka ze Španělska voskovou sošku Jezulátka, a tu Polyxena v roce 1628 darovala malostranskému karmelitánskému kostelu Panny Marie Vítězné. A Pražské Jezulátko dodnes symbolizuje Prahu stejně jako třeba Karlův most.