Paviáni: Jsou to velmi inteligentní tvorové, jejich nepřítelem je kromě levharta už jen člověk

Rozzuřený pavián. Zdroj: www.commons.wikimedia. org

Staří Egypťané je považovali za posvátná zvířata, současní zemědělci se na ně dívají jako na škůdce svých polí. Turisté jsou varováni, že obtěžovat paviány může být nebezpečné. V každém případě jsou to zvířata, která člověk, žije-li s nimi na stejném území, nemůže ignorovat.

Nejsou samotáři

Paviání jsou poměrně velké opice a dospělí samci mají dlouhé špičáky, kterých při ohrožení neváhají použít. Jako protivníky je nelze brát na lehkou váhu, ne pro jejich sílu nebo útočnost, ale pro jejich inteligenci a společenskou organizaci. Paviáni nikdy nežijí samotářsky, a zahlédneme-li jednoho, můžeme si být jisti, že celá tlupa je na doslech. Mláďata a samice mají zaručenou ochranu ze strany největších a nejsilnějších členů tlupy. Jediným skutečným nepřítelem paviánů je – kromě člověka se zbraní – levhart.

Paviáni žijí dnes v savanách a na suchých skalnatých místech od Sahary a po nejjižnější cíp Afriky. Jeden jejich druh – pavián pláštíkový, ten, kterého uctívali staří Egypťané – se kromě Etiopie a Somálska vyskytuje i v jihovýchodní části Arabského poloostrova v Jemenu.

Jaká je organizace tlupy

Aby velká a ve své podstatě neútočná zvířata mohla žít v otevřené krajině, potřebují dobře organizovaný společenský systém. Někteří jedinci musejí hlídat, když se ostatní živí. Není možné vyhrabávat kořínky, škubat listí a trhat ovoce, chytat hmyz či vybírat ptákům vejce z hnízd a přitom být současně na stráži a sledovat pohyby trávy, které prozrazují plížícího se levharta. Dokonalá organizace je však možná jen u vysoce inteligentních zvířat. Mnohé druhy velkých kopytníků spoléhají při úniku před nebezpečím v prvé řadě na rychlost.

Pavián je velký asi jako větší pes a je tedy příliš malý na to, aby viděl do dálky, leda že by vylezl na skálu či padlý strom. Také nedovede utíkat tak rychle, aby mohl bez včasného varování uniknout před útokem. Pavián, který drží hlídku, nemůže současně žrát, a tak pro bezpečí tlupy musejí někteří jedinci s jídlem počkat. Taková dělba povinností je jedním z mnoha dokladů vysoké inteligence paviánů.

Jsou pohromou farem

Velikost tlupy paviánů bývá různá. Například v Namibii žije v jedné tlupě průměrně dvacet sedm paviánů, samců i samic různého věku. Naproti tomu v Zimbabwe je jich čtyřicet šest a v Keni až osmdesát. Tlupa obývá svůj potravní okrsek – oblast, kde nalézá veškerou svou potravu. Jádrem okrsku je území, kde přespávají – musí v něm být skupina velkých stromů, na nichž přenocují. Ve dne pak podnikají výpravy za potravou. Za suchého počasí hrabou až 40 cm hluboko do země, aby se dostali ke kořínkům, hlízám a cibulím. Mají rádi také listí a ovoce. Právě proto, že jsou převážně vegetariáni, je jejich vpád na farmu pravou pohromou. Kdyby ale někoho zajímal názor paviánů, dozvěděl by se, že to byl právě člověk, který se svým hospodářstvím vtrhl na jejich území, a ne naopak.

Paviáni dokáží přepečlivě očesat sad dohola, a dokonce i napadnou farmáře, který by bránil svůj majetek. Paviáni žerou i hmyz, ale většinou jen tehdy, je-li ho hodně a rostlinné potravy málo. Občas spojí své síly k honu na zajíce, nebo dokonce uštvou gazelu, kterou pak rukama roztrhají na kousky.

Vůdčí samec chrání celou tlupu

V tlupách většiny druhů paviánů žijí dospělí samci pohromadě se všemi samicemi a mláďaty. Mezi samci existuje přísný společenský žebříček, který udává jejich postavení ve skupině. Všechna zvířata jsou však podřízena jedinému samci, který je vůdcem tlupy. Není to zcela neměnná situace, protože občas se dva či více samců spolčí, aby svrhli jiného, který je jim společensky nadřazený. Všechny samice jsou podřízeny všem dospělým samcům a každý mladý samec, jakmile dosáhne věku čtyř let, je jim nadřazen.

To však ještě neznamená, že by se mladší samci mohli volně pářit s dospělými samicemi, které jsou právě v říji. O říjnou samici jeví přednostní zájem vůdčí samec. Zájem o ni trvá jen tak dlouho jako její říje. Vůdčí samec je velmi agresívní ke členům své tlupy i k cizím vetřelcům, ale smyslem jeho chování je většinou snaha udržet si autoritu a kázeň v tlupě, protože jen tak může její členy chránit.

Přesto, že štěkají a tváří se podobají psům, nemají paviáni se psy samozřejmě nic společného. Nejsou to ani lidoopi, přestože jsou vysoce inteligentní. Paviány řadíme do čeledi opic kočkodanovitých, kde tvoří vlastní rod Papio, do něhož patří i lesní druhy dril a mandril. Volněji se název pavián používá i pro některé další africké opice, zejména pro dželadu.