Svým navigačním uměním demonstrovali „divoši“ z Oceánie svou převahu nad Evropany.
Magellanova výprava byla krutou plavbou
Portugalský mořeplavec Fernăo de Magalhăes, známý také jako Magellan, vyplul 16. prosince 1520 z dnešního Chile severozápadním směrem do nekonečných dálek Tichého oceánu. Byla to krutá plavba. Na lodi došly potraviny a posádka snědla vše, co se dalo nějak pozřít – i kůži, polévku vyvařenou z hoblin, krysy. Někteří zemřeli na kurděje. K nejbližšímu většímu souostroví, což byly Mariany, pluli celé měsíce a urazili vzdálenost 16 tisíc kilometrů. Proplouvali přitom částí Pacifiku, které se podle velkého počtu ostrovů říká Polynésie.
Polynésie zůstávala záhadou
Polynésie je to podle řeckých slov polys (mnohý) a nésos (ostrov). Jen dnešní Francouzská Polynésie zahrnuje přes 1500 ostrovů a ostrůvků. Magellan s posádkou spatřili na své plavbě zpočátku jen dva malé neobydlené ostrovy, teprve 6. března 1521 se objevily na dohled dva větší ostrovy, Guam a Rota. Ostrované přivítali cizince s oštěpy v rukou, Magellan se proto zdržel jen tak dlouho, než se mu rychle podařilo doplnit nějaké potraviny. Pak znovu vypluli. I ve spěchu si ale stačil všimnout člunů, které ležely na břehu moře. Ani ve snu ho ovšem nenapadlo, že by se ostrované mohli jemu směle vyrovnat mořeplaveckými schopnostmi.
Dnes již víme, že dávno předtím, než se Evropané vydali na své objevitelské plavby, byly už všechny velké ostrovy uprostřed Tichého oceánu obydleny. Osídlování zřejmě probíhalo tak, že když už byla hustota obyvatel na jednom místě příliš velká, vydala se část ostrovanů po moři k další souši. Jak se ale zdejším lidem podařilo překonávat mnohdy obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy?
Experiment se podařil
Tato záhada zůstala nevyřešena až do roku 1976. 1. května se totiž na první zkušební plavbu napříč Tichým oceánem vydala z havajského ostrova Maui věrná replika polynéského člunu se dvěma trupy, která nesla jméno hokule´a – Hvězda přátelství. Veškeré suroviny, použité na stavbu člunu, pocházely z ostrova. Spojovacím materiálem byly lepivé rostlinné šťávy, plachty se spletly z listů. Při příznivém větru dodávaly plavidlům o délce až kolem 30 metrů dobrou rychlost, při níž mohly urazit až 250 kilometrů za den.
Člun hokule´a řídil bez jakýchkoliv technických prostředků Mau Piailug, domorodý navigátor z Mikronésie. Orientoval se podle hvězd, podle tvaru vln, podle mraků na obloze. Po 31 dnech doplul člun zcela přesně k ostrovu Tahiti, vzdálenému asi 4000 kilometrů. Hokule´a tak poskytla důkaz, že staré typy polynéských člunů zvládají zámořské plavby.
Odkud pocházejí?
Ještě jedna otázka však zůstala. Odkud pocházeli obyvatelé polynéských ostrovů? Mnohé nasvědčuje tomu, že osadníci připlouvali v několika vlnách z jihovýchodní Asie. Své zastánce má i teorie osídlení z Jižní Ameriky, s níž přišel svého času norský badatel Thor Heyerdahl a podpořil ji svými odvážnými plavbami. Vyvracejí ji však výsledky novějších výzkumů, opírající se o poznatky z oblasti srovnávací jazykovědy, botaniky a architektury.
