Už se vám někdy stalo, že jste tušili, že jste někým pozorováni, aniž byste někoho viděli? Jako lidské bytosti zřejmě máme schopnost citlivého vnímání – něco jako šestý smysl. Možná ještě dokonale nevíme, jak fungují naše známé smysly: třeba jsem schopni mnoha věcí, o kterých to ani netušíme.
Jaké byly začátky zajímavého výzkumu
V květnu roku 2004 publikoval britský časopis Journal of Psychology překvapující práci. Jednalo se o výzkum, kterého se účastnilo dva tisíce dobrovolníků, a který vedl doktor Stephan Schmidt. Z experimentu vyplynulo, že lidské bytosti mají schopnost cítit, že jsou někým sledovány.
Výzkum ovšem začal již v roce 1993, kdy badatel v oblasti paranormálních fenoménů Robert Sheldrake z Británie provedl anketu, v níž zjistil, že osm z každých deseti lidí tvrdí, že se někdy cítili být pozorováni, aniž by někoho viděli. Sheldrake chtěl zjistit, jestli lze vědecky ověřit objektivita takového pocitu.
Počáteční experiment se povedl
Jeden z experimentů uskutečnil s desítkami účastníků v londýnském auditoriu – náhodně požádal čtyři osoby, aby přišly na pódium, kde si měly sednout zády k publiku na židli, na jejíž opěradlo napsal jméno každé z nich.
Sheldrake pak náhodně vybral jednu tabulku se jménem, aniž by o tom sedící věděl, a ukázal ji ostatním v sále. Publikum se pak mělo dívat na šíji označené osoby patnáct vteřin. Po uplynutí této doby se měla osoba, která cítila, že byla pozorována, zvednout ze židle. Výsledky byly ohromující a procentuálně vysoce překračovaly úroveň náhody.
Vnímáme pozorování kamerami?
V další části výzkumu se obrátil na vedoucí hlídací služby velkých obchodních domů, kteří tvrdili, že osoby, které z nějakého důvodu tuší, že jsou pozorovány, se ohlížejí po bezpečnostních kamerách. A tak Sheldrake vymyslel další zkoušku.
Provedl tedy další pokus
Tisíc dobrovolníků rozdělil do dvojic. Jednoho z dvojice umístil do místnosti s neprůhledným sklem uprostřed (jak je známe z vyslýchacích kabin z filmů). Osoba v části A viděla, kdo je v části B. Osoba v části B ale neviděla nic víc, než zrcadlo. V části A se nějaký pozorovatel nacházel pouze v polovině případů celého pokusu. Vyšlo najevo, že sedmdesát procent osob v sále B bylo schopných vycítit, jestli je někdo pozoroval ze sálu A.
Vzdálenost nerozhoduje?
Druhá část experimentu byla ještě detailnější: badatel chtěl zvýšit vzdálenost mezi oběma osobami na stovky metrů. Tak se osoba A procházela v určitém prostoru a z dálky ji osoba B pozorovala dalekohledem, přičemž byla přítomna pouze v padesáti procentech případů. Z pěti set pokusů vyplynulo, že v téměř šedesáti procentech případů osoba A uhádla, jestli byla či nebyla pozorována.
Zároveň vyšlo najevo, že existují citlivé osoby, schopné „uhodnout“ výsledek až v sedmdesáti procentech. Pokud byla takto citlivé osoby obě, kladný výsledek dosahoval až devadesáti procent.
Zvolili detailnější zkoumání
Ale to se již zapojil i doktor Schmidt a další specialisté, kteří vypracovali nový plán, kterého se účastnilo dalších tisíc osob – ty byly opět rozděleny do dvojic a osoba A chodila v prostoru hlídaném bezpečnostními kamerami. Opět v polovině případů osoba B sledovala pohyb osoby A na obrazovce v místnosti s monitory kamer. Šedesát procent sledovaných cítilo, když je někdo pozoroval.
Tu zašel Schmidt ještě dále: pozorovaným osobám umístil na tělo přístroje měřící úroveň jejich statické elektřiny. Zjištění bylo ohromující: statická elektřina se u osoby, která byla pozorována, zvyšovala, zato u nesledovaných osob k tomu nedošlo.
Všechny pokusy tak prokázaly, jak citlivé mají lidé vnímání – možná jsme schopni navázat nonverbální spojení díky mechanismům, pro nás zatím neznámých.
