V odlehlých horách Nové Guiney kdysi existovala nemoc, která děsila svou podivností i krutostí. Začínala nevinně – neobratnými kroky a třasem – ale končila hrůzným smíchem, který se stal předzvěstí smrti. Lidé jí říkali kuru, „smějící se smrt“.
První příznaky klamaly tělem
Nemoc kuru se zpočátku projevovala jen nejistou chůzí. Postupně však napadala nervový systém, přidával se třas a celkový úpadek duševních schopností. V posledních fázích přicházel záchvatovitý smích, který nemocným zůstal až do samého konce – smích se tak stal hrůzným zvěstovatelem smrti.
Každý rok na tuto chorobu umíralo více než dvě stě lidí kmene Fore, izolovaného společenství žijícího v horách Papuy-Nové Guiney. Až ve třicátých letech 20. století se tito lidé dostali do kontaktu se západním světem – a s nimi i záhadná nemoc.
Vědci hledali původ v genetice i způsobu života
První domněnky směřovaly k tomu, že kuru je genetickou chorobou rozšířenou v malé komunitě. Symptomy totiž připomínaly vzácnou Creutzfeldtovu–Jakobovu nemoc, příbuznou onemocnění „šílených krav“, kdy se mozková tkáň mění na houbovitou hmotu. Brzy se však ukázalo, že příčina leží jinde – ve zvycích kmene.
Rituály smrti odhalily tajemství nákazy
Foreové praktikovali kanibalismus. Nešlo však o pojídání nepřátel, jak si často představujeme, ale o rituály spojené se smrtí. Těla zemřelých příbuzných byla rozdělena mezi členy rodiny – a mozek se stal posvátným pokrmem.
Právě v mozku se však skrýval smrtící původce nemoci kuru – prion, deformovaná bílkovina, která dokáže řetězově ničit mozkovou tkáň. Nejčastěji byly nakaženy ženy a děti, které mrtvé připravovaly k obřadu i jedly.
Smějící se smrt zmizela, ale nebyla zapomenuta
Americký vědec Daniel Carleton Gajdusek, který jako první popsal souvislost mezi rituály a nemocí, získal za svou práci Nobelovu cenu. Do doby, než byla nemoc plně pochopena, však už začala mizet: Foreové se kanibalismu vzdali v roce 1954.
Kuru dnes téměř neexistuje, ale zůstává mementem. Ukazuje, jak prastaré tradice mohou ovlivnit osud celého kmene, a připomíná, že smrt někdy přichází s úsměvem – a ten úsměv děsí víc než ticho.
