V srdci egyptské nekropole, kde se okrové skály třpytí v žáru slunce a modř nebe se zdá nekonečná, spočívají faraoni. Údolí králů láká turisty i archeology, ale jedno jméno se vynořuje z mlčení dějin s tragickým a záhadným osudem: Tutanchamon. Jeho život, smrt i posmrtná sláva připomínají, že skutečné prokletí možná nespočívá v bozích, ale v lidské posedlosti a chamtivosti.
Odpočívá mezi skalami
Mrtví egyptští panovníci zde v Údolí králů odpočívají v majestátním klidu, chráněni staletími, ale tento klid není věčný: vykradači, archeologové a davy turistů narušují jejich pokoj každým dnem.
Ze všech faraonů v Údolí králů si jeden zaslouží zvláštní pozornost – obyvatel hrobky KV62, známý světu jako Tutanchamon.
Trpěl a vládnul
Tutanchamon, původně Tutanchaton, se narodil do světa, který mu osud příliš nepřál. Jeho otec, Achnaton, zavedl revoluční náboženskou reformu a zbožštil Atona, sluneční kotouč, čímž se provinil proti tradici svých předků. Tutanchamon se narodil z incestního svazku Achnatona a jeho sestry, což podle genetických studií ovlivnilo jeho zdraví a krátký život.
Po smrti rodičů usedl na trůn v devíti letech a oženil se se svou sestrou Anchesenpaaton. Jejich děti se narodily mrtvé. Pod vlivem rádců obnovil kult boha Amona a přijal jméno Tutanchamon – „živoucí podoba Amona“. Přesto mladší generace jeho vládu příliš neuznávaly. Přenesl sídlo moci zpět do Théb, čímž obnovil starou tradici, a jeho vláda byla krátká, ukončená pravděpodobně malárií.
Jeho hrobka byla objevena
Tutanchamonova hrobka zůstala prakticky nedotčená až do roku 1922, kdy ji objevil Howard Carter. Zatímco okolní hrobky byly vypleněny už ve starověku, KV62 skrývala bohatství a zlatou masku, která okouzlila celý svět.
Smrt lorda Carnarvona, Carterova mecenáše, čtyři měsíce po objevu, a následné úmrtí několika dalších lidí přispěly k legendě o „kletbě faraonů“. Vědci upozorňují, že příčinou mohly být jedovaté spóry hub či plísní v hrobce, nikoli nadpřirozená moc.
Zničíme hrobky, které přetrvaly tisíciletí?
Skutečné prokletí Údolí králů je patrnější jinde: v nemilosrdném ničení památek. Každý den projdou hrobkami tisíce turistů, jejich batohy, pot a fotoaparáty narušují tisícileté fresky. Když se budeme chovat nedbale, hrobky ztratí část své původní nádherné autenticity – a s ní i tichou majestátnost, kterou předávají generacím.
Možná, že skutečné prokletí nespočívá v zlověstných bozích ani v záhadných úmrtích, ale v lidské posedlosti a nedostatku úcty. Tutanchamon, malé dítě v obrovském světě faraonů, získal slávu, kterou sám nechtěl. Dnes jeho hrobka volá po tom, aby byla chráněna a obdivována s respektem…
