Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století působili odborníci z tehdejšího Československa v rámci takzvané mezinárodní pomoci socialistických států mimo jiné v Angole. V zemi probíhala občanská válka. Na den přesně před čtyřiceti lety, 12. března 1983, povstalečtí vojáci přepadli městečko Alto Catumbela, kde naši experti pracovali na obnově papírny a celulózky. O čtyři dny později bylo 66 československých občanů přinuceno absolvovat dvouapůlměsíční martyrium, při kterém ušli přes 1300 kilometrů pěšky a dalších až 1800 kilometrů ujeli na korbách nákladních aut. Museli se vypořádat s horkem, zimou, deštěm, průjmy, malárií, pijavicemi, divokými zvířaty a hlavně s permanentním strachem, že je vojáci kdykoliv mohou zabít. Akci nepřežil pan Jaroslav Navrátil. Lubomír Sazeček byl jedním z rukojmí.
Koncem ledna jste oslavil 73. narozeniny, opožděně vám tedy gratuluji. Dnes je to přesně 40 let od vašeho zajetí a následného pochodu smrti. Kolik vám bylo roků, když jste přijel do Angoly, to se psal rok 1982?
Děkuji za přání! Nikoli. Já jsem do Angoly vycestoval v červnu 1981. A bylo mně tedy 31 let.
Na jaké pozici jste tam pracoval?
Ze Štětí jsme byli převážně nasazováni na pracoviště celulózka a regenerace. Já tam byl v pozici mistra varny celulózy.
Proč jste jel pracovat do země, kde se válčilo?
To tehdy nebylo tak jednoznačné, jako třeba nyní na Ukrajině. Tehdy se situace v Angole komentovala jako lokální protivládní činnost odehrávající se v oblasti jižní hranice s Namibií. V případě podobném tomu na Ukrajině by tam nikdo z nás nejel. Navíc už v Alto Catumbela československá technická pomoc fungovala od roku 1977!
Jak probíhal ten rok a tři čtvrtě, než došlo k přepadení Alto Catumbela a vašemu únosu?
Naprosto standardním způsobem, jako předchozí léta naší pomoci. Dokonce se přistoupilo k dvouletým pobytům s rodinami. Rozšířil se kolektiv zdravotníků. Naše činnost posilovala ekonomicky oblast a i vedení továrny mělo motivaci k rozvoji a vylepšování životních podmínek domorodců. My tam měli skvělé podmínky k odpočinku mezi pracovními směnami. To vše díky klimatickým podmínkám toho místa.
Alto Catumbela přepadli vojáci opozičního Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Proč to vůbec udělali, čeho tím chtěli dosáhnout?
Zjednodušeně, chtěli paralyzovat celou oblast. Odvedli nejen nás, ale všechny bělochy, tedy i naturalizované Portugalce. Tuto činnost provozovali od roku 1982 téměř v celé zemi. Tím pádem jak továrna, tak zdravotní středisko, ale i elektrorozvodna jako by zmizely.
Povstalečtí vojáci vás odvedli na jejich několik set kilometrů vzdálenou základnu v Jambě. Proč jste ale šli takovou oklikou? Proč jste vůbec šli přes 1300 kilometrů pěšky a až potom jste nastoupili na korby náklaďáku?
Čtvrtý den po zajetí nás začali dělit na menší skupiny. První šla směrem na jih přímo. Nás, hlavní skupinu, zřejmě sledovala armáda. Potom jsme naprosto nesmyslně museli jít zbytečně velkým obloukem. Na náklaďák jsme mohli až v oblastech, kde měli UNITA naprostou kontrolu. Mezitím nás ještě jednou rozdělili, asi pro zmatení vládních vojsk. Částečně také proto, že vše trvalo dlouho, oni se potřebovali prezentovat před světem a chtěli se prezentovat nějakými zadrženými.
Během pochodu nastaly šílené situace, jaký byl váš nejhorší okamžik?
Ano, třeba tam otec snědl jídlo svému malému synovi s tím, že si přece může pořídit další děti, a proto potřebuje přežít. Jiný muž zase vypil vodu určenou i pro ostatní. Jedna žena měla takové bolesti, že prosila vojáky, ať ji zastřelí, a jiné ženy ze stresu přestaly menstruovat. Jedli jsme pouze trochu neochucené kukuřičné kaše na den, výjimečně jsme dostali maso s červy, pili jsme vodu třeba i z nádoby na benzín. A nejhorší okamžik? V den odchodu z Alto Catumbela nám udělali první přednášku o UNITA a její součástí bylo i kulturní vystoupení jejich vojáků. Nastoupili v parádních uniformách se samopaly na hrudi. Evokovalo mi to popravčí četu! Později v průběhu cesty jsme byli spíše otupělí, bez emocí. Dokonce i smrt kolegy Navrátila už byla přijatá nečekaně klidně. To myslím všeobecně
Co ten člověk, který snědl jídlo svému malému synovi? Jak se choval dál?
On se choval podobně, trochu hulvátsky, už v Alto Catumbela. Nikdy jsem se s ním už potom nesetkal. Bohužel, nebyl sám. Tak všichni tam byli jako „nazí“!
On s vámi byl pak ještě rok vězněný v oblasti Jamby, nebo ho propustili spolu s ženami, dětmi a nemocnými muži?
Právě, že měl štěstí, pustili ho s dětmi a ženami.
Proč? Byl nemocný?
Těžko říct. Hrál trochu magora. Rozhodovali o tom na Jambě a například někdo více nemocný zůstal.
Povězte mi něco o Jaroslavu Navrátilovi. Údajně před odjezdem do Angoly zatajil cukrovku, což ho nakonec možná stálo život.
To byla pouhá spekulace. Spíše zemřel na krvácení do hlavy. Den před smrtí spadl z nosítek, údajně na hlavu.
To vím, ale kvůli cukrovce prý nemohl chodit a dostal se na ta nosítka, ne?
To není pravda, on byl zesláblý z toho, že špatně snášel vše co jsme dostávali k jídlu. Mnozí prostě nemohli konzumovat, co nám vojáci poskytovali. Pochybuji, že by s cukrovkou prošel doma lékařskými kontrolami.
Víte, co mi přijde divné? Že vůbec zraněné a nemohoucí z vašich řad nosili. Původně uvažovali o vašem zabití a potom najednou takový soucit?
On to vysvětloval jeden ten plukovník. Nejdříve nevěděli, co s námi. Potom, zřejmě na pokyn velení, se o nás starali, jak nejlépe mohli. Mnohdy až obdivuhodně. Po cestě nám někdy v noci i svítili pod nohy, abychom se nezranili. Je toho moc aby se to mohlo vysvětlit a pochopit komplexně. Není divu, že tam vznikl i Stokholmský syndrom. V mém případě k některým důstojníkům, se kterými jsem jednal, určitě.
Po dvou a půl měsících na pochodu a korbách náklaďáků jste dorazili do oblasti Jamby, kde pak ještě dvacet mužů zůstalo rok uvězněno. Co jste tam celý ten čas dělali?
Nic. Internační tábor byl cca 80 km od celkem vybavené Jamby. Pusté místo v buši. Dokonce nám tam v každých činnostech bránili. Mimo to i několikaměsíční izolací po dvojicích.
No právě, jak jste bojovali s nudou?
Já například spánkem. Mohl jsem prospat většinu dne. Jiní různě. Ale ta psychická zátěž byla obrovská. Byli jsme bez informací, bez možností něco dělat.
Setkal jste se někdy osobně s velitelem UNITA, generálem Jonasem Savimbim? Jak na vás působil? Prý to byl docela charismatický muž?
Minimálně třikrát jsme si potřásli pravicí. Ano, byla to silná osobnost, inteligentní s velkým přehledem. Naposledy v den našeho propouštění mně a kolegovi Gregorovi popřál k získané svobodě. Z jeho zabití jsem byl spíše smutný, než že bych mu to přál.
Tak to máme ukázkový příklad Stockholmského, syndromu, ne?
Přesně!
Při pochodu smrti jste se sblížil se svou budoucí manželkou, jak k tomu za tak extrémních okolností došlo? Jste spolu dodnes?
Byl jsem určen jako vedoucí a tlumočník jedné skupiny původně určené k rychlému pochodu. S mou pozdější ženou jsem byl 30 let a potom se naše manželství rozpadlo, mou vinou. Žili jsme v Brně, já jsem dnes v Teplicích.
Napsal jste o vašem pobytu v Angole čtyři knihy s názvem Zajati v Angole, každou s jiným podtitulem, teď uvažujete o jejich revidovaném vydání v jednom svazku. Nechcete touto cestou něco vzkázat případným nakladatelům?
Byl bych rád. Po dlouhé době jsem si je přečetl. Je to spíše dokument než gramatický skvost. Přepracovávám texty, dal bych je asi i korektorovi, ale na vydání nemám. Je o ně ještě relativně zájem, dokonce byla i nabídka na překlad do portugalštiny. Zřejmě by to stálo za to.
Tak to nepochybně! Po 25 letech jste se do Alto Catumbela vrátil. Máte přehled, jak to v Angole vypadá dnes, skoro 21 let po ukončení občanské války?
Angola šla po roce 1989 čínskou cestou. Pustila tam čínské investice. Čína neokolonizuje Afriku a Evropě tam ujel vlak. Venkov je stále zaostalý, města přelidněná, ve státě drahota, kriminalita, korupce, o které se našim politikům ani nesnilo.
Jste v kontaktu s ostatními přeživšími Čechy a Slováky, kteří s vámi byli v Alto Catumbela?
Příliš se nestýkáme, je nás málo a Alzheimer je darebák.
Jak se vám líbil film Angolský deník lékařky z roku 1984, v němž hraje řada známých herců? Já jsem jej viděl jako dítě a dodnes mám úzkostný pocit, když si na něj vzpomenu.
Poprvé jsem ho téměř nedokoukal. Mám ho stažený a dnes si ale myslím, že není tak špatný. Jen nechápu, že ho ČT není schopna pustit a připomenout tu tragickou událost. Významem by si to zasloužil.