Marie Terezie měla šestnáct dětí – a Marie Alžběta byla v pořadí šestá. Vyrostla z ní mladá dáma, která byla všude známa svou krásou.
Dětství a mládí
Narodila se roku 1743. Jako dítě často stonala, a to způsobovalo rodině mnoho starostí. Avšak dostala se z toho, a jak rostla, stávalo se z ní živé a veselé dítě. Měla ovšem sklony k rozpustilosti a příliš ráda žertovala, což její přísná matka špatně snášela. Někteří historici se domnívají, že na povahový vývoj mladé princezny nepříznivě působila její krása. Podle všech zpráv byla nejhezčí z dcer Marie Terezie a už od mládí ráda koketovala a byla ješitná. Nejevila žádné vyhraněné duševní zájmy a vlohy, velmi však dbala o svůj zevnějšek a ráda se bavila.
Přitom inteligencí jistě nezaostávala za sourozenci, dostala ostatně i stejné vzdělání, nic prý však nebrala vážně a měla velké potěšení z klevet, byla ironická a nacházela potěšení v drobných zlomyslnostech. Často měnila vychovatelky, které ji zřejmě nezvládaly.
Sňatková politika
Jak dospívala, stala se pochopitelně předmětem horlivých úvah ve sňatkové diplomacii. Měla nápadníky, ale vše bylo věcí politických úvah, a tak neuspěli. Posledním byl vévoda ze Chablais, syn sardinsko-piemontského krále Karla Emanuela. Ani to nevyšlo a Maria Alžběta se už nikdy neprovdala, jelikož hned následujícího roku zasáhl osud. Její život se změnil od základu.
Osudová rána
V roce 1767 se dostaly do Vídně zase jednou neštovice, za oběť jim padly stovky lidí, ušetřen nezůstal ani císařský dvůr. Na řadu přišla i krásná Alžběta, které bylo 24 let. Kromě toho, že ji stihla zimnice a horečka, celé tělo obsypaly narudlé skvrny a puchýřky a obličej byl znetvořen k nepoznání. Dostala dokonce poslední pomazání, tak zlý byl průběh nemoci. Jako zázrakem se ale uzdravila.
Když však mohla Marie Alžběta vstát z postele a podívala se na sebe do zrcadla, propukla v nekonečný nářek. Neštovice ji zohyzdily. Marii Alžbětě se zhroutil svět. Trpěla depresemi, vyhýbala se stykům s veřejností. Marie Terezie i její syn Josef se sice dál snažili o vdavky, ale jak se brzy ukázalo, zbytečně. V plánu byl i Ludvík XV., o 33 let starší, když však podle tehdejšího zvyku francouzský vyslanec ve Vídni požádal o portrét nevěsty, z Paříže již nepřišla žádná odpověď.
Marie Alžběta tímto a jiným odvrhováním velice trpěla. Pocity méněcennosti zakrývala výstřednostmi všeho druhu, kupříkladu poznámkami, které se na císařský dvůr nehodily. Navíc se její psychický stav odrážel i na tom fyzickém, a tak často stonala.
Ústav šlechtičen v Innsbrucku
Na císařském dvoře nakonec zůstaly z dětí Marie Terezie kromě Josefa a Maxmiliána Františka už jen též neprovdaná Marianna a Marie Alžběta. Finanční zajištění Marie Alžběty se dlouhá léta neřešilo, její budoucnost nebyla vyřešena ještě půl roku před matčinou smrtí. Po matčině smrti se tedy stala abatyší Ústavu šlechtičen v Innsbrucku, který založila Marie Terezie v roce 1765. Ústav zabezpečoval neprovdané šlechtičny. Neskládaly žádné sliby, přesto se jejich život velice podobal životu řádových sester. Marie Alžběta převzala vedení ústavu na jaře 1781. Tato v mládí marnivá dcera se proměnila v Innsbrucku v respektovanou osobnost a svou laskavostí a přímostí si získala všeobecnou oblibu. Její vztahy s ostatními dámami prý byly velice dobré. Protože měla kromě jizev po neštovicích ještě tři strumy, říkali jí údajně lidé dobromyslně „volatá Líza“.
Ostatně při návštěvách u dvora neváhala předvádět své tři hrboly na krku v tu nejméně vhodnou dobu. Takové bylo její drsné žertování. S vlastní rodinou nevycházela tak dobře, jako s chovankami ústavu.
Divoká doba
Potíže navíc přinesla sama doba. V důsledku francouzské revoluce musela Alžběta a její dámy dvakrát uprchnout z Innsbrucku před postupujícími Francouzi. Majetek ústavu se stále zmenšoval. Po porážce u Slavkova v prosinci 1805 musel císař František odstoupit Tyroly Bavorsku a Alžběta vyvodila důsledky. Sbalila dokumenty o ústavu, několik cenností a uprchla k císaři do Vídně, kde 20. března 1806 rezignovala na svůj úřad.
Nehodlala však zůstat u dvora, domov našla v Linci v domě hraběte Heinricha von Khevenhüllera, a tam prožila poslední dva roky života. Věnovala se dobročinnosti a již se nesnažila vzbuzovat mnoho pozornosti. Svérázná arcivévodkyně zemřela 22. září 1808, bylo jí 55 let.
