Italské město Milán není třeba představovat. V roce 1158 spory s římskoněmeckým císařem Bedřichem Barbarossou o míru městských svobod a stupeň závislosti na středověké Říši přivedly před jeho hradby velkou armádu, jejíž částí bylo i vojsko českého krále Vladislava I. (vláda 1140 – 1172). Jeho vojáci se během boje mnohokrát vyznamenali. Císaři se nakonec město podrobilo, i když je pravda, že ne nadlouho.
Počátek výpravy
Toto válečné tažení bylo považováno mnohými za jedno z nejlepších českých vítězství celého přemyslovského období. Vladislav II. na řezenském sněmu v lednu 1158 získal královský titul. Bedřich I. Barbarossa to neudělal jen tak, potřeboval pomoc přemyslovského vládce na výpravě právě proti severoitalským městům v čele s Milánem, protože se tato města zdráhala uznat jeho autoritu. Byla to tedy jakási záloha…
Vladislav II. (jako král bývá označován jako Vladislav I.) se projevil jako silný a energický vládce, navíc i jako schopný válečník, proto shromáždění dostatečného počtu bojovníků na výpravu do Itálie nemělo být nijak složité. Ovšem proti tažení se postavili čeští šlechtičtí předáci, kteří argumentovali, že se vše děje bez jejich vědomí. Vladislav tedy výpravu vyhlásil jako svou soukromou akci a slíbil všem, kdož se přidají, bohatou odměnu. Měl úspěch. V květnu se v Praze shromáždily početné řady vojáků – byli to hlavně mladší šlechtici, ale i osoby neurozené. V čele vojska stáli kromě krále jeho mladší bratr Děpold a pražský biskup Daniel I., vynikající diplomat. Ten měl i vlastní vojáky, v jeho družině kupříkladu nechyběl kaplan Vincencius, kterému vděčíme v jeho Letopise za podrobný popis výpravy.
Kapitulace Brescie
Barbarossa shromažďoval říšskou hotovost déle, a tak se Čechové rozložili v okolí Řezna. Je jasné, že jelikož potraviny si museli shánět sami, veškerá okolní krajina byla brzy vypleněna. Pochodovali proto rychle do Itálie a koncem června Vladislavovo vojsko zastavilo před hradbami města Brescie, které bylo s císařem také rozkmotřeno. Vladislavovi vojáci tak zpustošili okolí Brescie, že město začalo raději vyjednávat. Když se tu 6. července objevil císař, město již kapitulovalo.
Překročení Addy
Hlavní obrannou linii Milána tvořila tehdy řeka Adda, na které nepřítel zničil všechny mosty. Císař se tedy rozložil před poškozeným mostem u Casana, Češi u obce Conegliano. Dva obzvláště netrpěliví čeští rytíři jménem Odolen a Bernard se pokusili řeku přeplavat a opravdu se jim to povedlo. Když se o tom dozvěděl král, celému vojsku poručil, aby je následovalo. Za chvíli již stáli na druhém břehu a protiútok Milánských odrazili. Opravili zároveň casanský most, přes nějž se příštího dne dostaly i další císařské oddíly.
Vlastní obléhání
Pak již následovalo obléhání města, zahájené 6. srpna. Ani velká císařská armáda však nestačila k souvislému obléhání Milána – Barbarossa ji proto rozdělil do sedmi sborů, aby střežily každou ze sedmi městských bran. Jednotky byly od sebe poměrně daleko, toho využili Milánští k útoku na sbor vedený císařovým bratrem Konrádem a dříve, než se bitva stačila zvrhnout v katastrofu obléhatelů, přispěchala na pomoc česká jízda s králem Vladislavem. Miláňané byli rádi, když se jim podařilo uprchnout zpět do města.
Zbytek obléhání proběhl bez větších bojů. Čím více srpnová vedra ubírala sílu na obou stranách, tím více se stupňoval diplomatický styk – a v tom vynikal biskup Daniel. Mírové podmínky byly dojednány 8. září. Pro Miláňany byly kruté: pokuty, rukojmí, ale hlavně slib věčného poddanství a poslušnosti římskému císaři. Na druhé straně město přežilo.
Konec výpravy
Na kapitulační slavnosti císař opět vlastnoručně ozdobil Vladislava královskou korunou, protože uznával neocenitelné služby, kterými se přičinil se svým vojskem o zdar výpravy. Na zpáteční pochod se Češi (i s kořistí) vydali v polovině září a počátkem října byli s velkou slávou uvítáni doma.
Další události
Tento triumf se paradoxně stal počátkem hlubokého úpadku přemyslovského státu. Barbarossa si brzy zvykl považovat českého krále za svého vazala a nutil ho ke stálé podpoře svých válek, a že jich bylo. Po Vladislavově abdikaci a brzké smrti roku 1174 se situace ještě zhoršila. Barbarossa stejně jako jeho syn Jindřich VI. si navykli rozhodovat, kdo se stane českým knížetem (královský titul se navzdory slibům nestal dědičným). Z toho všeho se dokázal dostat až Přemysl I., který využil bojů o císařský trůn k definitivnímu zisku královského titulu. Zlatou bulu sicilskou z roku 1212 získal od Barbarossova vnuka Bedřicha II.
