Okoř: Známá trampská píseň nás může nalákat k návštěvě rozsáhlé zříceniny hradu, ale může nás i zmást. Jak to?

Okoř - zřícenina hradu. Zdroj: www.commons.wikimedia.org

Kdo by u nás neznal rozsáhlou zříceninu hradu Okoře, která zdobí údolí Zákolanského potoka nedaleko Prahy.

Historie

Kdy a kdo hrad postavil, nevíme. Na konci 13. století prý tu byl hradním pánem pražský měšťan Jan Rokycanský. Dnešní hrad byl ale postaven před rokem 1359 a dominovala mu velká věž (donjon) – jejím základem byla stará kaple z původního gotického hradu.

Roku 1421 dobyli Okoř husité. Za pánů z Donína na konci 15. století byla zlepšena obranyschopnost hradu, díky rybníku bylo předhradí možné rychle zatopit.

Ze známějších šlechtických rodů se dále, v 16. století, objevují dva Bořitové z Martinic, přičemž ten druhý odkázal hrad i panství jezuitům od svatého Klimenta v Praze – a ti si tu zřídili letovisko. Když byl roku 1773 řád zrušen, pro Okoř to znamenalo začátek rozpadu.

S opravami se vlastně začalo až roku 1921 a opravuje se dodnes, od roku 1994 je Okoř zpřístupněna veřejnosti.

Pověsti

Původní význam slova „okoř“ je ohrazení či spoutání něčeho. Čeho se tu naši předkové hodlali zmocnit?

K této hradní zřícenině se váže opravdu celá řada pověstí – ovšem po bílé paní, o níž se zmiňuje známá trampská píseň, bychom museli zapátrat.

Existuje pověst o dívce Juliáně, kterou otec, jinak hradní pán rytíř Sukorád, nutil do sňatku s bohatým šlechticem. Dívka však byla zamilovaná do místního mlynáře a jakékoliv vdavky odmítala. “Zle Juliáno činíš,“ domlouval otec dceři, „až oprchá půvab, který tvoje mladá léta zdobí, trpce budeš želet, že jsi svoje štěstí pošlapala“.  Když se však otec dozvěděl pravou příčinu, proč se dcera zdráhá, dal ji uvrhnout do hradní věže, kde byla držena o chlebu a vodě, dokud si ten nesmysl s mladým mlynářem nerozmyslí.

Když to však zjistil její milý, naplánoval útěk. Ten se kupodivu podařil a dvojice unikla z hradu. Náhle se za nimi ovšem ozval dusot kopyt. Rozzlobený rytíř, který byl bez sebe vzteky, oba mladé milence proklál mečem. A co se stalo, nedalo se odestát, jakkoliv potom hořce litoval. Nechal dvojici důstojně pohřbít a vedle jejich hrobu postavil poustevnu, v níž strávil zbytek života: „Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a v lítosti nad svým černým skutkem tu život dokonal“.

Mohla být tedy Juliána oním přízrakem?