Alexandra David-Neelová – v Tibetu se jí prý podařilo silou vůle stvořit přízrak, který vypadal jako skutečný člověk

Alexandra David-Neelová. Zdroj: www.commons.wikimedia.org

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století působila na bruselské univerzitě jazykově nesmírně nadaná dáma, jež později získala řádnou profesuru a světovou proslulost i díky svému metafyzickému prožitku v jednom tibetském klášteře. Jmenovala se Alexandra David-Neelová.

Tibetský mnich ji mnohému naučil

Již ve dvaceti letech cestovala poprvé do Tibetu a zajímala se o duchovní výcvik tibetských mystiků. Tibet pak navštívila ještě několikrát. Pokaždé o své cestě publikovala zajímavou zprávu. Nakonec se stala přítelkyní tibetského mnicha Rila.

Jednoho dne, když k němu přišla na návštěvu do mnišské cely horského kláštera, všimla si, že Ril není ve své poustevně sám. Byl tam ještě jeden mladý muž, který na ni pohlédl a beze slov pozdravil úklonem hlavy. Alexandra řekla Rilovi, že jí bylo řečeno, že je Ril úplně sám – a nebude tedy rušit. Ten však odvětil, že pošle svého přítele pryč a pokynul nepatrně levačkou. Načež se podle Alexandry mládenec rozplynul jak pára nad hrncem.

Ril jí pak vysvětlil, že onen hoch byl pouze jeho vlastní živou vidinou, kterou si sám po důkladném duchovním soustředění vytvořil, aby mohl sledovat, jak se v jeho mysli mísí dobro se zlem, rozum se ctižádostí apod. Mníšek byl tedy jakýmsi pokřiveným zrcadlem. Ril si byl totiž jist, že dokonalým se může člověk stát až poté, co byl nedokonalým.

Vytváření podobných lidských přízraků patřilo do vyšší abecedy duchovního výcviku, který musí absolvovat tibetští mniši chystající se k nejvyššímu zasvěcení.

Také Alexandřin společník se stal skutečností

Alexandra byla nadšená a rozhodla se, že se podrobí obdobnému duchovnímu výcviku a začne pracovat na stvoření a zhmotnění své vlastní vidiny. Nechala se uzavřít na několik měsíců do naprosto izolované klášterní kobky s malým okénkem. Po sedmi měsících byla její snaha korunována úspěchem…

V říjnu 1910 se vydala na pouť po tibetských klášterech a poblíž ní se zdržoval malý, kulaťoučký a velice dobromyslný mnich, který však byl vidinou, kterou stvořila. Všichni ostatní členové výpravy ho však vnímali jako konkrétního člověka z masa a kostí, s nímž mohli rozprávět i spolupracovat při každodenních úkonech. Zprvu byl velice dobrosrdečný, měl smysl pro humor, rád jedl a pil a pomáhal potřebným.

Později však začal projevovat naprosto odlišné vlastnosti. Stal se chamtivým, popudlivým, provokoval a jeho ironie se stala zlovolnou. Zkrátka se stal postupně tak nepříjemným člověkem, že se mu snažil každý vyhnout, a to včetně Alexandry.

Musela se ho zbavit

Ril tomu všemu přihlížel a posléze poradil Alexandře, aby se společníka zbavila stejným způsobem, jakým ho přivedla na svět. Soustředěním, vůlí a duchovní silou, což se jí nakonec vskutku podařilo, takže si celá výprava oddechla, když mnich jednoho dne zmizel a víc se už neukázal…

A co bylo příčinou oné negativní proměny mníška? Ril soudil, že Alexandra stvořila jen vlastní sebeklam, idealizovanou představu sebe samé, a zaklela ji do fyzické podoby mnicha. Sebeklamem obecně ošidíme sotva sami sebe, ale ne vnímavé okolí, a to byl podle Rila kámen úrazu.

Zatímco Alexandra únavu z cesty a nechuť z drobných šarvátek mezi souputníky pohřbívala na dně své duše, její přízrak nikoli. Přízrak navíc postupně odrážel do vnějšího světa obecně špatné lidské vlastnosti, které jsou uloženy v podvědomí snad každého člověka, a které jsou víceméně potlačovány. Z tohoto zážitku si ale Alexandra rozhodně odnesla cennou zkušenost.