Absolutistická vláda dostoupila v Evropě vrcholu v osobě Ludvíka XIV., který stvrdil své božské právo vládnout a jako symbol svého majestátu si nechal vystavět nádherný palác – Versailles.
Cenné rady Ludvíkovi předal kardinál Mazarin
Byl březen roku 1661 a francouzský dvůr čekal na zprávu o úmrtí kardinála Mazarina. Umíral na rakovinu. Jakožto první ministr královny matky Anny Rakouské byl kardinál skutečným vládcem Francie od roku 1643, kdy pětiletý Ludvík XIV. zdědil francouzský trůn.
Během příštích osmnácti let byl Mazarin Ludvíkovým učitelem, ale i přítelem. Vládl Francii železnou rukou a postaral se o to, aby se Ludvík svého dědictví ujal v plném lesku královské moci. Na smrtelné posteli odkázal Mazarin Ludvíkovi ještě jednu poslední politickou moudrost. Poučil ho, že by bylo bláznovstvím jmenovat jakéhokoli prvního ministra. Ludvík naříkal, když naposledy rozprávěl s kardinálem, ale poučení si vzal k srdci. Mazarin zemřel 9. března a Ludvík se zachoval jako muž, který byl vychován, aby se stal králem. Nařídil dvoru dodržování nejhlubšího smutku – to bylo neočekávané, protože tato pocta byla obvykle prokazována výhradně členům královské rodiny. Ludvíkovi bylo tehdy pouhých 22 let, ale dal jasně najevo, že bude ve všem vyžadovat poslušnost.
Ludvík soustředil veškerou moc do vlastních rukou
Příští den ráno svolal vedoucí úředníky státu, a znovu je ohromil, když prohlásil, že hodlá změnit podobu francouzské monarchie. Řekl jim, že nadešel čas, aby se otěží vlády ujal sám. Oni budou pouze poskytovat rady (jestliže je ovšem Ludvík požádá).
A skutečně. Ludvík dovedl absolutní monarchii až na vrchol, který, jak ho učil Mazarin, přináležel králi vládnoucímu božským právem. Ludvík XIV. povyšoval i lidi neurozené, jako třeba Jeana Baptistu Colberta, který ve své době zaujímal téměř všechny význačné státní úřady. Nebo také Huguese de Lionna, strůjce francouzské diplomacie.
Ovšem nejokázalejším symbolem královského absolutismu se stal palác, který Ludvík vystavěl ve Versailles. Vše, co se týkalo jeho stavby a výzdoby, bylo přepečlivě naplánováno tak, aby výsledek připoutal pozornost ke králově velikosti a slávě. Dlouhá křídla, vybíhající z ústředního hranolu původního loveckého zámečku, se rozevírala v impozantní nádvoří, kterým museli projít cestou ke vchodu veškeří návštěvníci z Paříže. Geometrické zahrady, které navrhl André Le Notre, byly pověstné po celé Evropě.
Na obětech stavby nezáleželo
Ale ne vše bylo zalito sluncem. Při stavbě paláce zemřelo na horečku a zápal plic několik tisíc dělníků. Na takových drobnostech však pramálo sešlo. Palác, který byl v zásadě dílem dvou architektů, Julese Mansarta a Louise le Vaua, zatímco na interiér dohlížel Charles le Brun, byl v roce 1682 připraven pojmout celý královský dvůr čítající 25 tisíc lidí.
Král s razancí vyžadoval dodržování přísné etikety
Etiketa dodržovaná v paláci byla detailně propracovaná a přísně vymezená v míře, která do té doby neměla obdoby.
Do královy ložnice každé ráno přicházelo procesí nejméně 100 úslužných dvořanů, seřazených do šesti po sobě následujících skupin, přičemž každá skupina stála na společenském žebříčku o něco níže než ta předchozí. Šlechtici nejvyššího postavení pozorovali krále, když opouštěl lože. Ti méně významní se museli spokojit s tím, že zahlédli závěrečné okamžiky jeho oblékání.
Celá tato formálnost měla konkrétní politický účel. Ludvík si dával záležet, aby aristokracii zabránil v politickém intrikaření v Paříži. Ve Versailles museli urození své dny poslušně trávit v nekonečném řetězci rituálů a lovů, slavností a plesů.
Ještě po celé další století nevzešel z řad šlechty vůdce, který by oponoval královské vládě. Byl-li někdo propuštěn z Versailles, ulpěla na něm hanba. Tak to prostě tenkrát chodilo
