Vítejte v kraji, kde zdánlivě každý zná každého. Ale pod poklidnou fasádou se skrývají i tajemství. Dokážete je odhalit ještě dříve, než se stane zločin? Uhádnete, kdo je vrah? A kdo další se ocitne v ohrožení? 
Plukovník David Kučera (Ondřej Sokol) se rozhodne svůj život od základů změnit. Opouští hvězdnou kariéru v Praze, aby v Hříběticích začal nový, a jak doufá klidnější život, kdy bude mít čas na sebe, sestru a její děti, které většinou zanedbával, a především na své milované včely. Tuto vášeň zdědil po tátovi a s přibývajícími lety mu připadá čím dál víc důležitá a potřebná.
Pro krajinu i pro sebe
David Kučera je zdánlivě velmi úsporný člověk a navenek se v něm děje velmi málo, o to víc vevnitř. „Jeho minimalismus nás začal bavit a stal se z toho nakonec jeho styl. Je málomluvný a velmi zacílený na konkrétní věc, kterou právě řeší. O to víc pak v kontrastu vychází jeho osobní linka se sestrou a jejími dětmi, což se vlastně málokdy v detektivních seriálech řeší,“ říká ke své postavě Ondřej Sokol a dodává: „Pro Davida je včelaření symbolem usazení a návratu k ně čemu důležitému. Já k tomu mám vlastně podobný vztah. Včely mi zaprvé přijdou neuvěřitelně důležitý, zadruhé neuvěřitelně nádherný. Nikdy jsem to ale nezkusil. Můj chlapeček, když byl malý, chodil do včelařského kroužku, takže jsem k tomu trochu přičichl a vždy obdivoval, že se odváží ke včelám jít. Tak teď to prožívám já. Baví mě to, dokonce jsem ani nedostal žihadlo.“
Těší se do důchodu
Kriminalistické eso s téměř stoprocentní objasněností. Takovou posilu v Kraji rozhodně nečekali. Příchod Davida Kučery ale rychle rozvíří klidné vody maloměsta a pořádně zamíchá dynamikou vyšetřovacího týmu v čele s majorem Hrstkou (Václav Kopta). Je to chlapík, který už by chtěl být v důchodu a bez nějakých vzruchů doklopýtal svoji policejní kariéru. A najednou se mu ve dveřích zjeví takto vysoko postavený plukovník, a dokonce z Prahy. „Major Hrstka, kterého hraju, je spíš klidný a vyrovnaný, na nikoho hystericky nekřičí… Samozřejmě se musí dorovnat muži, který přichází s většími zkušenostmi z velkého města, a tak se před ním trochu předvádí. Se svojí vizáží ale těžko mohu hrát zuřivého intrikána. Je to prostě životem lehce unavený policajt, který by možná nejraději už předal žezlo někomu mladšímu,“ popisuje Václav Kopta.
Z vraha vyšetřovatelem
Pro podporučíka Matěje Šnajdra je David Kučera vzorem, ke kterému vzhlíží. Ne nadarmo mu na pracovním stole leží jeho kniha Máme případ, plukovníku. To, že spolu vyjedou k prvnímu případu, je pro něj splněný sen. Spolupráce s Ondřejem Sokolem byl i splněný sen představitele Matěje Petra Uhlíka: „Je to poprvé, co hraju s Ondřejem, a hodně jsme si sedli. Myslím, že naše přátelství vydrží i přes tento projekt, protože se tím hodně bavíme. Ve skutečnosti k sobě máme trochu blíž než Matěj a David, kteří v sobě mají trochu více nesmělosti. Pro mě navíc byla role Matěje karmicky zajímavá, protože jsem se mohl z role sériového vraha obrátit do role vyšetřovatele. Jsem za to vděčný. Je to po dlouhé době velmi civilní lidská role, kterou se sice snažím lehce stylizovat, ale zároveň přináší normální lidský aspekt, což se u mých postav málokdy stane. Takže jsem vděčný za jakýkoliv moment, kdy mohu být člověkem.“
Mezi včelami a vraždami
Pokud David čekal, že v kraji bude mít méně práce, šeredně se spletl. Přestože by se nejraději věnoval již jen milovaným včelám a synovci s neteří, jeho svědomí a pověst mu to k radosti mladého podporučíka Matěje nedovolí. A tak David neúnavně vyšetřuje a odhaluje pachatele. S místními mu ale občas vypomůže právě sestra Petra (Jana Plodková), která je husitskou farářkou a kaplankou v místní věznici. Zná místní propletenec vztahů, zvyklostí, a navíc jí lidé mnohdy svěří tajemství, která by ve vyšetřovně nikdy neprozradili. A právě u ní na faře se se svými úly David nakonec usadí. Je to ženská, která stojí nohama pevně na zemi, a ačkoli se její situace může zdát lehce bezútěšná, protože je rozvedenou samoživitelkou, tak si se vším dokáže dobře poradit. Naopak ve všem ještě hledá to dobré. Žije zkrátka v naději. Ale to je spojené s tím, že je takto nastavená i k pomoci druhým. „Nejen proto, že je farářkou, ale sama pro sebe jsem si ji pojmenovala jako psycholožku vesnice. Baví mě na ní její smysl pro humor a to, jak funguje s nadhledem a nadsázkou,“ popisuje Jana Plodková a Ondřej Sokol ji doplňuje: „Oba jsou sice dospělí, ale chovají se k sobě přes svá poměrně vážná povolání trochu jako děti. Dost se špičkují a jejich vztah má dynamiku. Rozhodně to není nuda. Ačkoli mezi sebou řeší vážné věci, nikdy to neumí řešit jako dospělí lidi, ale prostě jsou kluk a holka, co spolu vyrůstali.“
Ocenění tvůrci
Režie seriálu se ujali Lenka Wimmerová a Tomáš Pavlíček – oba držitelé Českých lvů. Každý režíroval čtyři epizody. „Nastoupit do takového seriálu pro mě byla výzva, protože jako pro režisérku je to moje vůbec první detektivka. Ale zároveň je žánrově velmi specifická, protože jde o oddychovou detektivku. Určité napětí musí zůstat, aby to diváky bavilo. Plus musíte přidat kousek humoru a lehkosti, aby divák nebyl úplně hrůzou bez sebe. Najít takový balanc byla výzva, ale zároveň to, co mě na tom velmi bavilo. Vraždy v kraji jsou epizodický seriál a v každém díle je hodně nových postav. Věděli jsme proto, že nejen hlavní postavy, ale právě i vedlejší role musí být velmi výrazné, takže jsme dávali opravdu velký důraz na casting, aby jednotlivé charaktery i v tom krátkém čase zůstaly divákům v paměti. Práci jsme si dali i s výběrem lokací, protože skoro vše se odehrává v reálném prostředí. Nakonec jsme najezdili stovky kilometrů po Ústeckém kraji a hledali jsme, kde zakotvíme náš příběh.“
I vedlejší role strhnou
Tomáš Pavlíček, režisér druhé poloviny série, dodává: „Nadšený jsem byl už ze scénářů. Jsou to detektivky, ze kterých je divákovi i mně jako čtenáři dobře. Bylo mi dobře s postavami, dobře s vyšetřovateli a byl jsem v prostředí, které jako by se odehrávalo u mých sousedů nebo u vzdálené části mé rodiny, která se usadila na venkově. Na seriálu si cením atmosféry a výborně napsaných nejen hlavních, ale i spousty vedlejších a epizodních postav. Mám rád spolupráci s dalšími režiséry, když k ní dojde, a snažím se jednak sledovat, jak pracují, a jednak se něco naučit. U Lenky Wimmerové si vážím její pečlivosti, vyňuňá si každou epizodní roli. Se stejnou pečlivostí přistupuje i ke kostýmům a architektuře. Sám jsem vyrůstal na maloměstě, v Chrudimi. Mám pocit, že je to prostředí, kde každý někoho zná, a i když jsem jezdil na chatu, tak i tam jsou komunity, kde každý na někoho něco ví – a mě to vlastně fascinuje. Protože tam jsou lidé, kterým nic neunikne, a je to samozřejmě ideální prostředí pro krimi příběh. Protože ač si to nemyslíme, existuje množství lidí, kteří o nás samotných mnohdy vědí víc než my sami.“
