Antigen – cizorodý vetřelec
Imunitní systém nás chrání proti nejrůznějším bacilům a jiným nepřátelským mikroorganismům, které se snaží napadnout naše tělo a začít si v něm užívat na náš úkor. Tyto nežádoucí cizorodé částice se odborně nazývají antigeny (značí se Ag). Antigenem je jakákoli cizorodá molekula, která vyvolává imunitní, tedy obranou, reakci organismu. Například koronavirus se snaží proniknout skrze sliznice (ústa, nos, oči) do našeho těla a tam se vesele množit. Největší radost má, když se mu podaří usadit v plících nebo třeba napadnout srdce.
Imunoglobulin – náš obránce
Naše tělo si to naštěstí nechce nechat líbit, takže povolá do zbraně protilátky, tzv. imunoglobuliny (značí se Ig), které vyhlásí nepřátelským antigenům boj. Pomyslná vojska protilátek můžeme rozdělit do několika armád podle toho, na jaké frontě bojují: imunoglobuliny A (IgA) – chrání sliznice, imunoglobuliny M (IgM) – jdou do boje při prvním setkání s cizorodou látkou, imunoglobuliny G (IgG) – jdou do boje při opakovaném setkání s cizorodou látkou, imunoglobuliny E (IgE) – brání organismus proti parazitům a zprostředkovávají alergické reakce a imunoglobuliny D (IgD) – jsou důležitým znakem na povrchu buněk, které určují tvorbu protilátek. Uvedené zkratky určitě znáte z lékařských zpráv a laboratorních vyšetření. Nyní vám již budou dávat smysl.
Mohlo by vás zajímat
Boj proti vlastním buňkám
Uvedli jsme, že antigenem je cizorodá látka, což je zcela zásadní. Pokud by totiž imunitní systém zareagoval na vlastní antigeny, začal by místo cizích nepřátelských buněk ničit vlastní zdravé buňky, tedy škodit sám sobě. A právě toto je princip autoimunitních onemocnění.
Imunitní systém začne totiž napadat vlastní tělo. Autoimunitní onemocnění tak může postihnout jeden typ tkáně či orgánu (lokalizované onemocnění), nebo více typů tkání či orgánů (systémové onemocnění). Onemocnění, které není pod kontrolou, může způsobit abnormální růst tkáně, zhoršit funkci orgánu, případně tkáň orgánu či celý orgán úplně zničit.
Autoimunitní onemocnění
Mezi nejznámější autoimunitní onemocnění patří roztroušená skleróza, revmatoidní artritida, lupus, lupénka, Crohnova choroba, diabetes I. typu, onemocnění štítné žlázy a mnohá další. K jejich určení zpravidla neexistuje jeden unikátní test, ale je nutno kombinovat řadu vyšetření. Obvykle se při podezření na autoimunitní onemocnění dělají jako první krevní testy na různé typy autoprotilátek a na zánět. Další se doplňují dle konkrétních příznaků.
Tato onemocnění se naneštěstí zpravidla nedaří vyléčit. Léčba spočívá v podávání protizánětlivých a imunosupresivních léků, mezi něž patří např. kortikoidy. Léky mají zmírnit probíhající zánět v těle a snížit bolest. Nevýhodou jsou nežádoucí vedlejší účinky léčby.
Alergie
To, že náš imunitní systém začne reagovat přemrštěně na podněty, které by normálně toleroval, je také principem alergických reakcí. Zatímco zdravému člověku například nevadí, když si pohladí psa nebo kočku a je s nimi v jedné místnosti, alergik bude trpět. Začnou ho pálit a slzet oči, v horším případě mu otečou sliznice, bude se mu hůře dýchat, začne kašlat nebo se i dusit, výjimkou nebývá ani zarudlá a svědící kůže. U alergií bývá zvýšená již zmíněná hladina protilátek IgE. K přesné diagnostice je však nutno provést kožní, případně další testy. Léčba probíhá podáváním léků, tzv. antihistaminik, která tlumí celkovou alergickou reakci organismu, případně očních či nosních kapek, které působí lokálně. V současnosti se užívá také alergenová terapie. Silnější alergii obecně není radno podceňovat, protože může vést až k astmatu.
