K bravurnímu ovládnutí hudebního nástroje vede trnitá cesta. Své o tom ví každý, kdo někdy pojal vážnější úmysl naučit se hrát na nějaký nástroj. Základem sebemenšího pokroku jsou nekonečné hodiny tvrdého tréninku. A paradoxně právě ty mohou být začátkem konce hudební kariéry. Například houslistu najednou přestanou poslouchat prsty, místo aby hmátl na strunu jedním prstem, udělá to dvěma. Klavírista není schopen přesného prstokladu nebo neudrží prsty v klidu, když je potřeba. Trumpetista či flétnista není schopen správného nátisku úst, protože najednou neovládne potřebně své rty či jazyk. Zajímavé je, že se tento problém často objeví jen tehdy, když hudebník uchopí nástroj. U jiných činností problém mít vůbec nemusí. Nepomůže týdenní odpočinek na zotavenou, ale ani zintenzivnění cvičení. Naopak, další hodiny cvičení navíc bývají cestou do pekel.
Příčinou může být fokální dystonie. Mezi postiženými touto nemocí lze nalézt řadu známých hudebních osobností. Z českých uveďme např. písničkáře Karla Plíhala, ze světových francouzského pianistu Michela Beroffa či německého skladatele klavírní hudby Roberta Schumanna. Nemoc postihuje častěji muže než ženy.
Když svaly neposlouchají
Odborně jsou dystonie definovány jako nedobrovolné kontrakce svalů, které způsobují mimovolní pohyby (tj. člověk si pohybu není vědom, nedělá ho úmyslně) anebo abnormální polohy (tělo či jeho část se zkroutí v křeči). Dystonické pohyby jsou většinou zkroucené a jsou často doprovázeny třesem.
Specifickou skupinou dystonií jsou tzv. pracovní dystonie, jež postihují osoby, které vykonávají intenzivně a dlouhodobě určité přesné pohyby. Fokální dystonie trápí často právě hudebníky, kdy křeče postihují jen fokální (tj. určitou část těla), např. ruce či ústa. Z těchto důvodů se vžil název „muzikantská křeč“. Nejsou to však jen hudebníci, které tento zdravotní problém může postihnout. Tato porucha může stát také za tzv. písařskou křečí či třesem, která postihovala osoby, jež hodně psaly rukou.
Velká neznámá
Nemoc, o které se ještě před deseti lety u nás nevědělo téměř nic. Hudebník se ocitl v naprosto zoufalé situaci. Nejen, že nemohl hrát, ale vůbec netušil, co se s ním děje. Lékaři mu zpravidla nebyli schopni poskytnout uspokojivou odpověď, natož léčbu. Klasické postupy nezabíraly, nebo jen velmi sporadicky. Hudební kariéra byla ohrožena, a často také nezbylo nic jiného než, ji přerušit či ukončit. Díky této situaci trpěla také psychika nemocných.
Situace se nyní alespoň částečně zlepšila. Povědomí o nemoci je již jak mezi lékaři, tak hudebníky o něco větší. Co se týká léčby, výsledky nejsou jednoznačné. Používá se aplikace botulotoxinu, která však pouze potlačuje symptomy, ale neřeší neurologickou podstatu problému. Nemoc vyžaduje komplexní přístup, často včetně užívání léků, hluboké mozkové stimulace, fyzioterapie, psychoterapie a změny hrací techniky. Někomu údajně pomůže, když radikálně změní držení hudebního nástroje či přejde na jiný hudební nástroj. Návrat zpět je zpravidla během na velmi dlouhou trať, není však nemožný.
