Někteří lidé se proslaví díky tomu, že mají zvláštní schopnosti, vlastnosti nebo dosáhli vynikajících úspěchů. Jméno Julie Pastranové se během jejího života stalo v celém západním světě synonymem pro ošklivost.
Jak Julia vypadala
Julia se narodila v roce 1834. V dospělosti měřila jen 137 centimetrů a většina jejího obličeje, včetně čela, byla pokryta hustým porostem lesklých černých chlupů. Nosila kýčovitě okázalé, červené šaty, které ani příliš nezakrývaly její paže a poprsí, kde bylo možno spatřit srstí porostlou pokožku. Měla velké uši a velké zdeformované rty. Na horním rtu jí vyrůstal hustý knír. Nadměrně vystouplá dolní čelist jí dodávala vzezření opice. Zuby měla nepravidelné a abnormálně rostlé.
„Ubohá žena,“ vykřikovali lidé, kteří ji spatřili, i když se díky ní její manažer Lent, majitel amerického zábavního podniku, stal boháčem. Aby bylo vystoupení Julie na scéně zajímavější, postaral se Lent o to, aby se naučila tančit několik španělských tanců ve stylu Loly Montézové, která byla v té době velmi populární. Julia také zpívala písně svého rodného Mexika. Její zpěv byl tichý, něžný, s jistou dávkou nostalgie. Když byla na scéně, dívala se do neurčita, vysoko nad hlavy zvědavého davu. Ať se snažila sebevíc, nemohla si nevšimnout šokovaných, nevěřících tváří.
Jaká byla?
Jen velice málo lidem se podařilo poznat Julii důvěrně. Ti ji popisovali jako srdečnou, citlivou ženu s laskavým srdcem. Jednou z osob, které se s ní spřátelili, byla zpěvačka hraběnka Ostenová.
Jinak sdílela osud mnoha jiných velmi zvláštních lidí. Její manažer jí nedovolil ukazovat se příliš na veřejnosti. Když se později Julia konečně ocitla ve společnosti člověka, který se na ni nedíval jenom jako na raritu, ale prostě jako na lidskou bytost, ledová stěna rezervovanosti, která ji obklopovala, začala roztávat. Výraz melancholie se jí prý však vkrádal do tváře i ve chvílích, kdy byla nejveselejší.
Julia cestovala nejen po Anglii, ale také po Evropě. Byla na Lentovi závislá a projevovala mu velkou náklonnost. Jednou požádal Lent Julii o ruku. Zlomyslné jazyky tvrdily, že si nechává značnou část jejího výdělku a má strach, že s ním Julia jednoho dne přestane být spokojená a bude žádat své peníze. Podle některých zpráv se vyskytli majitelé cirkusů, kteří se snažili Julii od Lenta odlákat. Sňatek by byl pro Lenta zárukou, že se tak nestane. V každém případě Lent nemusel žádat o její ruku dvakrát, Julia kývla.
Juliino dítě
Po nějakém čase Julia otěhotněla. Byla právě v Moskvě, když pocítila první porodní bolesti. Ke své radosti porodila syna. Julia se nemohla dočkat, až jej uvidí, doufala, že bude po otci, a nikoliv po své nešťastné matce. Příroda však i tentokrát byla k Julii krutá. Když jí porodní bába ukázala dítě, spatřila Julia tmavou zmenšeninu sebe sama. Celé tělíčko malého chlapečka bylo ochlupené a znetvořené. Třicet šest hodin po narození zemřelo.
Tuto ránu Julia neunesla. Brzy nato zemřela a říkalo se, že jí to zlomilo srdce. Psal se rok 1860 a Julii bylo dvacet šest let.
Nemohla nalézt klidu
Lent utrpěl vážnou ztrátu, dostal však morbidní nápad. Věděl, že v Moskvě žije profesor Sokolov, odborník na mumifikaci a jeho práce se povedla opravdu “výtečně“. Lent pokračoval v turné, Julia byla vystavována jako předtím. Nyní však nezpívala ani netančila, jen zírala ze skleněné vitríny. Přesto přitahovala návštěvníky jako dříve, možná ještě více, neboť teď s ní bylo vystaveno i mrtvé novorozeně.
Po Lentově smrti v roce 1884 (mezitím se stačil oženit s další vousatou ženou, to by však vydalo na samostatný příběh) obě mumie zdědil majitel jednoho norského lunaparku. V roce 1972 byly mumie přivezeny do USA. Kolem roku 1973 se vrátily do Norska. Při jedné z výstav však se lidé konečně probrali a objevil se odpor vůči takovému jednání – mumie musely být skryty. Poškodili je ale posléze neznámí vandalové, tělo Julie bylo dokonce odcizeno. Pak ovšem bylo znovu nalezeno a uloženo v anatomickém oddělení univerzity v Oslu. Až v roce 2013 byl Julii uspořádán pořádný pohřeb.
