Schinderhannes se stal proslulým loupežníkem během pouhých šesti let – a dokonce ze sebe udělal lidového hrdinu. Byl ale opravdu takový, jak jej líčí legendy?
Neslavný konec slavného loupežníka
21. listopadu 1803 bylo venku velmi nevlídně, přesto se na návrší nedaleko Mohuče srotil velký dav lidí, byly jich snad tisíce. Toho dne tam měl být totiž gilotinou popraven známý loupežník Schinderhannes, tehdy čtyřiadvacetiletý.
Mnozí lidé jej ale považovali za muže, který bohatým bral a chudým dával, a tuto verzi také podporovaly sešitky prodávané v den popravy přímo pod lešením. Od té doby o tomto chlapíkovi vznikla celá řada legend, knih i filmů, dokonce i divadelní hra Carla Zuckmayera. V jejich pojetí to byl sympaťák – to však je přinejmenším jen část pravdy. Jeho banda, působící v kraji mezi Mohučí a Saarbrückenem, měla na svém kontě i žhářství nebo vraždy.
Mládí a původ
Původně se Schinderhannes jmenoval Johannes Bückler a jeho pozdější přezdívka vznikla podle povolání jeho otce, který byl pohodným (rasem), německy Schinder. Takový ras měl krom jiného za úkol odstraňovat uhynulá zvířata a pro toto povolání byl lidmi opovrhován. Také pohodného děti neměly šanci se vyučit něčemu „slušnému“. Proto když Johannes dovršil patnáct let, šel do učení k jinému rasovi a dostal se tak do obce Bärenbach v pohoří Hunsrück. A zde začal krást. Jakmile na něj ale padlo podezření, uprchl – byl ovšem chycen a odsouzen k pětadvaceti ranám holí na náměstí.
Pokračoval však dál v podobném duchu, takže byl znovu zatčen a umístěn do šatlavy na radnici v blízkém městečku Kirn. Odtud se mu po střeše radnice podařilo uprchnout. Schovával se, kde se dalo, samozřejmě na opuštěných místech. V tomto kraji panovala v tom čase anarchie – od té doby, kdy francouzské revoluční jednotky obsadily území na levém břehu Rýna, nikdo tu příliš nedohlížel na dodržování zákonů a působilo zde hned několik loupežnických band.
Jak se stal známým
I Johannes začal loupit. Některé jeho příhody vypadaly až úsměvně – protože chtěl kupříkladu prohledat cestující, které přepadl, dal jednomu z přepadených pušku, aby ji podržel. Ten však toho nevyužil a nechal se okrást neozbrojeným lupičem. Provázely jej podobné příhody a postupně se z něj stala známá postava, postupem doby byl čím dál slavnější.
Johannesovi se tajuplným způsobem dařilo stále znovu unikat zatčení. Pouze roku 1799 to vypadalo, že spadla klec – začal si odpykávat test ve vězení ve městě Simmern. Jenomže – jednoho dne vyskočil z věže, o které panovalo všeobecné přesvědčení, že z ní není úniku. Pádem si zlomil nohu, ale i tak – byl zase volný.
Po této příhodě se rozhodl založit si vlastní bandu. A stalo se – „Hunsrückská banda“ brzy získávala kořist loupením, krádežemi, únosy a vydíráním. Ale pověsti o Robinu Hoodovi z Hunsrücku, který měl v podstatě dobré a slitovné srdce, považují historikové opravdu za pouhou legendu.
Měl v té době milenku jménem Juliana Blasiusová a cítil se nepřemožitelný, takže dokonce pořádal ve skrýších bandy hlučné oslavy, uspořádal i loupežnický bál, na který pozval i starosty a vesničany z okolí.
Spadla klec definitivně
To už ale zašel daleko. Při pronásledování se sice pokusil schovat mezi vojáky císařské armády, ale jeden z jeho bývalých kompliců jej za tučnou odměnu vyzradil úřadům. Na jaře roku 1802 byl zatčen. Jeho výslechy v Mohuči trvaly devět měsíců, a během nich prozradil řadu svých kompliců, takže před soudem stanulo 68 obžalovaných. Nakonec jich většina putovala na dlouhá léta do vězení. Devatenáct loupežníků a jejich vůdce Schinderhannese však čekala poprava. Jak již bylo uvedeno výše, 21. 11. 1803 byli všichni popraveni pod gilotinou.
