Řeka je již od starověku velice často chápána jako metaforické přirovnání k lidskému životu od jeho zrodu až k smrti či k posmrtnému životu a následnému znovuzrození (vlévání se řeky do moře). Všeobecně řečeno, obraz řeky je symbolem ukazujícím na návrat ke stvoření a duchovní čistotě lidského nitra.
Symboly řeky
Pro starověké civilizace, které byly závislé na zavlažování, řeky zároveň představují hlavní symbol plodnosti a spokojenosti, odvozený od obrazu čtyř řek vyvěrajících ze stromu života. Řeky a vodní toky také tvořily hranice mezi životem a smrtí. Nejznámějším příkladem jsou řeky Styx a Acherón, zasvěcené bohu podsvětí Hádovi.
Japonští buddhisté a šintoisté věří, že řeka Sanzunokawa dělí smrt od života. Řeky také oddělují pochopitelný svět od kouzelných oblastí, které například může zastoupit „Jiný svět“ starých slovanských kultur. Ten je často znázorňován jako země ležící na břehu divoké řeky. Řeky jsou nejen považovány za posvátné, ale mohou být také prohlášeny za samotné zpodobnění božských bytostí. Řeky Tigris a Eufrat byly svěceny starověkými Chetity, kmen Yoruba v Západní Africe zase věří, že řeka Ogun je přetvořená bohyně Yemoja.
V řekách také velmi často sídlí nadpřirozené bytosti. Tak například v kmenových ugrofinských společnostech na severu Evropy vodní duchové představují proradné skřítky, zlé ďábly a správce lovišť ryb. Ruští Voťakové nazývají večer tříkrálový „svěcením vodního ducha“. Druhý den ráno při oslavách házejí kousky masa, chleba a misky ovesné kaše do řeky nebo obětují kachnu, aby vodního ducha upokojili a zajistili si dostatek potravy na další období.
Velká putování hinduistů směřují také k posvátným řekám, zvláště ke Ganze, která je sama uctívána jako bohyně Ganga.
Všechny vodní toky ukazují jak svou laskavou, tak také hrozivou tvář. Každoroční záplavy působí značné škody, ale zároveň přinášejí úrodně naplaveniny. Egyptský Nil, Tigris a Eufrat v Mezopotámii a Indus v Indii tak v určitém slova smyslu poskytly původnímu obyvatelstvu první opravdu úrodnou půdu.
Říční pohřby
V celé řadě řek po celé planetě se lidé pohřbívají do jejich vln. Legendy líčí i lidské oběti ve vodách řek a vodních toků. Kmen Lo Dagaa ze severní Ghany svrhává do hlubin těla těch, kteří neodvrhli své hříchy proto, aby společnost byla očištěna.
V Číně představují duše utonulých prokletí vodního toku. Bloumají pod hladinou a pátrají po živoucí bytosti, aby se do ní mohly vtělit.
Ganga
Řeka Ganga je duchovní tepnou Indie. Je zároveň považována za personifikaci bohyně Gangy, která prý sestoupila na zem poté, co bohy uprosil král Bhagíratha. Aby nedošlo ke katastrofě, způsobené padajícími vodami, bůh Šiva zachytil řeku ve svých vlasech. S příchodem monzunového období v polovině června se každoročně slaví nebeský původ této řeky.
Pití vody z Gangy a koupel v ní je posvátným rituálem. Lidé z celé Indie se scházejí v Rišikéši, v první vesnici poté, co řeka opouští Himálaj a Hardvár. V tomto městě je voda v řece považována za nejsvěcenější.
Pro poutníky, kteří se shromažďují na březích řeky, Ganga představuje naději na lepší budoucnost. Se západem slunce lidé vypravují loďky na vlnách Gangy naplněné květy a se zapálenými svíčkami v naději, že odnesou jejich modlitby až do nebes.
Akt sypání popele do vod Gangy zase umožňuje duši zemřelých se přímo vtělit do těla bohyně Gangy. Zvláštní význam pak má soutok Gangy s prvním přítokem Jamunou. Je považován za zvlášť významný posvátný bod. Popel Mahátmy Gándhího byl rozhozen právě tam.
