Jak se de Richelieu dostal k moci
Ludvík XIII. (1601 – 1643) se v šestnácti letech stal králem Francie. Neměl to však jednoduché (jeho matka Marie Medicejská se nehodlala jen tak vzdát svého dočasného regentství a nebyla ochotná předat moc svému synovi). V roce 1614 upoutal Armand-Jean de Plessis de Richelieu (1585 – 1642) Mariinu pozornost, když vystupoval během zasedání generálních stavů a jako francouzský biskup rázně zastupoval zájmy duchovenstva. Povolala ho proto, aby se stal jejím rádcem a Richelieu postupem doby obratně lavíroval mezi ní a králem.
Králova matka ale dosáhla toho, aby se stal roku 1622 kardinálem, a to bylo začátkem jeho mocenského vzestupu. Kardinál sice považoval za nepřátele hugenoty (francouzští protestanté), ale nebyl žádný fanatik a věděl, že čas k rozhodujícímu úderu ještě nenastal – postupem doby bylo stále jasnější, že přešel od přísně katolické královny matky na stranu krále.
Mohlo by vás zajímat
Jeho moc rostla a rostla
Richelieu vstoupil do Královské rady a jeho moc začala s nevýslovnou čilostí růst. Romanopisci a někteří historikové později vztah krále a kardinála zkreslili, z Ludvíka XIII. udělali ubohého krále, kterému kardinál přisoudil druhé místo v panování. Skutečnost je však složitější – ostatně jako vždy. Ludvík nebyl ubohý, byl to naopak přísný a nesmlouvaný panovník, který žárlil na kardinálovu autoritu a dal mu to leckdy pocítit. Pravda je, že Richelieu toužil po absolutní moci pro krále i pro sebe, neboť ochutnal právě přepych moci. V letech 1624 – 1642 vykonával funkci prvního ministra krále.
Otec Josef se stal jeho důvěrníkem
Richelieu měl po boku také pomocníka – kapucínského mnicha otce Josefa. Ten mu byl velmi oddán, a tak se stal neoficiálním státním sekretářem pro zahraniční záležitosti. Stejně jak Richelieu jednal velmi obratně a navíc vybudoval síť špiclů, kteří přinášeli cenné informace. Otec Josef byl i jinak vzácný – kardinál mu totiž důvěřoval, žádné jiné skutečné přátele neměl. Richelieu mu jednou řekl: „Vy jste hlavní zprostředkovatel, kterého Bůh seslal, aby mne přivedl k poctám, jichž chci dosáhnout.“
Richelieu vždy vystupoval jako tvrdý muž, v soukromí však trpěl depresemi a stihomamem. V ten čas ho otec Josef dokázal podpořit. Ostatně jeden jako druhý mistrně ovládali umění přetvářky a intrik. Občas byl kardinál prchlivý – když prý někomu řekl: “Nejpokornější služebník, pane“, každý rozumný návštěvník raději uprchl.
Bylo zosnováno spiknutí
Král razil cestu upevňování monarchistického centralismu, stejně jako kardinál, kterého mnozí z dvorské šlechty opravdu nesnášeli. V roce 1626 se vytvořilo spiknutí mající za cíl jeho odstranění a možná i sesazení krále z trůnu. Bylo však prozrazeno. Tak se ukázalo, že do něj byl zapojen i ctižádostivý králův bratr Gaston Orleánský. O spiknutí měla snad vědět i královna Anna Rakouská. Manželství s králem nebylo příliš šťastné a toto mu jistě neprospělo, i když Anna vše popřela. Králův bratr se kál a tvrdil, že byl spojenci jen zneužit. Král mu nakonec uvěřil, snad proto, že chtěl uvěřit. A tak zaplatil jeho kompars – padaly hlavy a další spiklenci většinou skončili ve vězení nebo ve vyhnanství. Když se roku 1638, tedy dvacet tři let po svatbě, narodil Anně Rakouské následník trůnu, Gaston Orleánský ztratil veškerou naději na trůn.
K boji s hugenoty nakonec došlo
V roce 1628 kardinál zahájil rozhodující úder proti hugenotům u La Rochelle a zvítězil. Nebyl však nesmiřitelný, stačilo mu, že je zbavil moci: vyhlásil všeobecnou amnestii, svobodu náboženských obřadů a nenechal nikomu nic zkonfiskovat. Ostatně bojoval s nepřáteli státu a ne s náboženstvím.
Zapojit se tak mohl do třicetileté války – oponoval v ní mocenským snahám rakousko-španělské Habsburské dynastie, a proto podpořil stranu protestantů. Vůči nepřátelům byl schopen časem i největších krutostí. Již roku 1638 zemřel otec Josef a kardinál tak ztratil toho nejlepšího pomocníka a přítele.
Šedá eminence umírá
V roce 1643 se nakonec francouzským vojskům podařilo ukončit španělskou rozpínavost a porazit je v bitvě u Rocroi – té se však již kardinál nedočkal, neboť roku 1642 zemřel ve věku 57 let.
Z Francie se mu podařilo udělat silný a centralizovaný stát. Na druhou stranu byly jeho úspěchy vykoupeny velkou daňovou zátěží rolnictva, v důsledku které docházelo k opakovaným vzpourám. Jak sám prohlásil, bylo jeho cílem nikoliv blaho národa (a poddaných), ale bezpečnost státu. „V politice jsme daleko spíše vedeni nutností běhu věcí než předem stanovenou vůlí“ – řekl svého času.
