Eliška Přemyslovna byla pátým dítětem Václava II. a Guty Habsburské – narodila se v roce 1292. Dětství Elišky prý nebylo příliš šťastné – matka zemřela, když jí bylo pět let a prostředí, v němž se jako malá pohybovala, těžko můžeme nazvat klidným, navíc roku 1300 přišla ke dvoru její macecha (přitom přibližně stejně stará) Eliška Rejčka.
Jaká asi byla?
Jelikož se zde zaměříme hlavně na její život, nebudeme se tolik soustředit na složitou politickou situaci té doby.
Po svém otci měla zdědit nervozitu a vznětlivost, dokonce se to projevovalo hysterickými záchvaty, a to již od dětství. Dále, jak by snad řekl básník, byla schopna vášnivě milovat i nenávidět. A pak tu byla ctižádostivost, chytrost a značné sebevědomí – byla ostatně z rodu Přemyslovců…
Zajímavé je, že vešla do dějin jako žena snědé pleti a vždy prý vypadala poněkud starší, než byla. Co poznamenalo její mládí? Pojďme se na to podívat: požár Pražského hradu v roce 1303, dlouhé otcovo umírání, smrt bratra Václava roku 1306, slabá vláda švagra Jindřicha Korutanského, manžela starší sestry Anny a následná roztržka s touto sestrou. Celkový neklid a nejistota ohledně toho, kdo bude vlastně vládnout.
Jasně si uvědomovala své nároky – a ty si uvědomovala také církevní hierarchie. Východisko z dynastické krize v Čechách viděli preláti v Janu Lucemburském, synu římského krále Jindřicha VII.
Jan Lucemburský
Jindřich nebyl připraven na takovýto plán – nejenom, že chápal přemyslovské dědictví jako odumřelé léno, ale ani se mu nechtělo poslat jediného syna Jana (narodil se roku 1296) do naší země, raději nabízel svého bratra Walrama. Delegáti byli ovšem tak obratní, že jej přesvědčili, ostatně svou roli tu sehrál i mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, který působil jako kancléř ve službách Václava II.
Jindřich nakonec svolil, jen měl zajímavý požadavek: chtěl vidět Elišku na vlastní oči, protože se k němu donesly zvěsti o jejím nápadném zjevu. Šuškalo se, že si byla nucena nechat snad prověřit své panenství. Roku 1310 už však putovala ke svému nastávajícímu. Jejich věkový rozdíl nebyl až tak výrazný, mohli bychom ale říci, že Eliška již byla vyspělá žena, která ve svých osmnácti vypadala na dvacet, zatímco Jan ve svých čtrnácti prý vypadal jako chlapec.
Lucemburské straně se podařilo opanovat Prahu už koncem roku 1310 a Eliška se konečně těšila z královských povinností. Ovšem měla i jiné starosti: mezi lety 1313 a 1323 porodila sedm dětí. Roku 1316 to byl po dvou dcerách dědic trůnu, pokřtěný jako Václav (byl vychováván na francouzském dvoře, kde při biřmování dostal jméno Karel, a je to Karel IV.).
Říká se, že v prvním období společného života byla výrazně dominantnější Eliška. To se časem měnilo. Po smrti svého otce roku 1313 se snažil Jan korunu římského krále získat pro sebe, ale bez úspěchu – okolnosti, že se český král zaměřil jinam, dokázal využít předák českého panstva Jindřich z Lipé, jinak též milenec Elišky Rejčky. Té se ovšem dvořil i Jan.
Válka dvou královen
Dovedete si představit, co to vše znamenalo pro hrdou Elišku. Vztah obou žen kronikáři přirovnávali dokonce k válce dvou královen – a Eliška Přemyslovna z ní vyšla poražena. Spřádala intriky proti Jindřichovi z Lipé a neustále podněcovala manžela k novým akcím. Kompromisu bylo dosaženo až v domažlickém jednání roku 1318.
Jindřich a Eliška Rejčka však přešli do protiakce a její důsledky už pak navždy poznamenaly vztah Přemyslovny a Jana. Eliška byla Janem přepadena na hradě Loket, kde jí vzal nejstaršího syna a odvezl jej do Francie na vychování. Elišce vymezil k místu pobytu Mělník a sám začal dohánět to, co zameškal časným sňatkem. Eliška opustila veřejný život. V letech 1322 – 1325 musela dokonce pobývat v Bavorsku, protože Jan pojal podezření, že proti němu chystá spiknutí. Když se roku 1325 vrátila do Čech, byla to již docela jiná žena – zlomená a trpící tuberkulózou.
Eliška vedla nelehký život – v posledních letech sbírala ostatky svatých, usilovala o uznání své pratety Anežky České světicí a podporovala stavbu zbraslavského kláštera. Byla sice českou královnou, ale neměla ani tolik prostředků jako Eliška Rejčka, která budovala v Brně klášter. Eliška Přemyslovna zemřela v roce 1330 ve věku pouhých 39 let.
