Jiří Procházka je první českou superhvězdou smíšených bojových umění (MMA). Svět českých fanoušků tohoto sportu se už navždy bude dělit na éru před Jiřím a po něm. Jestliže Karlos Vémola upozornil Čechy na to, že nějaké MMA vůbec existuje, Jiří Procházka tento sport naučil sledovat i babičky z Podhradní Lhoty. Ze slávy se však Jiří nehroutí, to totiž samurajové nemají ve zvyku. „Vítězství!“ několikrát opakoval v našem rozhovoru na konci svého proslovu. Jako by tím chtěl naznačit svou životní filozofii.
Jak jste přišel k přezdívce Denisa a proč jste ji nahradil přízviskem BJP?
K přezdívce Denisa jsem přišel na jednom kempu, kdy mě tak oslovil trenér, nebo ani ne tak oslovil mě, oslovil jednu slečnu a já jsem se ozval a pak mi to už zůstalo. Chtěl jsem to, jako celkově všechno ve své kariéře, posunout na další level a Denisa byla pro mě taková nic neříkající a i pro veřejnost byla nic neříkající, tak jsem si dal přezdívku BJP, se kterou už pracuji nějakou dobu, s tímhle svým mottem, kdy jsem jezdil ty největší bomby. Každou neděli, od začátku své kariéry doteď, držím stále nedělní tréninky a musím říct, že to BJP mě víc vystihuje. Úplně bych nerad, aby to bylo stále bráno jako ‚bomby jak pi…‘, ale prostě s tou ideou, kterou to obsahuje, to je prostě dělat věci nejlíp a jít do boje s plným nasazením. Takže pro mě je to Bojovník Jiří Procházka, Best Jiří Procházka, dávat ze sebe to nejlepší a dát největší bomby, takže i bomby jak pi… Kdo chce, jak chce, si tohle může vzít. Ale znamená to jenom jedno a stejné – jít do boje s plným nasazením.
Před lety jste se stal šampionem polotěžké váhy v japonské bojové organizaci Rizin. Zažil jste v Japonsku nějaký kulturní šok?
Asi ne úplně šok, ale spíš takové překvapení od fanoušků, kteří byli velmi milí. Co se týče jejich darů a přání do zápasů, tak tady v tom to bylo opravdu výjimečné. Ta jejich pohostinnost. Celkově mě Japonsko fascinovalo svým způsobem fungování a to byl pro mě asi největší šok. Nebo ne úplně šok, ale spíš překvapení. A co se týče zápasů, tak ty byly silné a emoční jako každý zápas.
V dokumentu Cesta bojovníka mě překvapilo, v jakých podmínkách občas trénujete. Ta hostěradická tělocvična vypadala spíš jako feťácké doupě. Zdá se, že vás sláva a peníze zatím nezměnily, nebo je to jinak?
Co se týče tréninkového prostředí, tak nelpím nějak extra na tom, aby to bylo učesané. Když trénuji sám, tak je mi jedno, kde trénuji… absolutně. Jestli je to v jeskyni nebo v nejmodernější tělocvičně, to je fuk, protože já si realizuji ten svět, který mám v sobě. Dávám ho jenom ven a je jedno, jestli je to kdekoliv. Kdekoliv na světě je místo pro trénink i pro to se zdokonalit, když jste na to připraven. A peníze a sláva a tady tyhle věci… samozřejmě, že to vnímám velmi silně, ale je dobré tady tyhlety pomíjivé věci nenechávat do sebe až tak prostupovat a nenechávat to přilnout ke své identitě. Samozřejmě, že je dobré vědět o tom a brát to v potaz, že to tak je, nicméně člověk nemusí z toho dělat nic víc, než to je.
Pobavilo mě, jak vás nejdřív v UFC ohlašovali jako Jiřího Prošázku, ale velmi rychle se naučili vyslovovat vaše jméno v rámci možností angličtiny. Dnes už vás znají i lidé, kteří jinak bojové sporty vůbec nesledují. Neotravují vás fanynky příliš? Jak to zvládáte?
Co se týče fanoušků, tak se snažím být vždy otevřený, i když ne úplně vždy je to košér, ale jsem otevřený vůči lidem, jsem vděčný za podporu, jsem rád za to, že sledují mou cestu, ale je to má cesta a tuto energii prostě musí i oni respektovat, musí respektovat můj prostor a můj čas. Proto mám rád, když se fanoušci umí chovat zdvořile a slušně, naopak já se v tomhletom ohledu snažím vycházet vstříc v maximálním možném měřítku… absolutně! A fanynky? Otravují, neotravují, ale je potřeba tohleto vydržet, vnímat to jako svoji cestu. Vnímat svoji cestu jako to hlavní. První věci jsou na prvním místě, na zbytek už potom nezbyde moc čas.
Ve vašem druhém zápase v UFC jste vypnul Dominika Reyese impozantním úderem loktem z otočky. Máte v hlavě nějaká podobná efektní ukončení, kterými se ještě více zapíšete do historie bojových sportů?
To ukončení bylo originální a už to se zapsalo, nicméně vždy to nechávám vyplynout, nenechávám to nějak, že bych si to chystal. Samozřejmě mám v merku svůj sortiment technik, které rád užívám a které bych chtěl, ale nechávám přítomný okamžik, aby skrze mě promluvil. A to je to nejvíc, co může člověk udělat.
Zápas o titul s Gloverem Teixeirou byl, jak se dnes bůhvíproč módně říká, přímo epický. Jak je možné ustát takové bomby? To se dá natrénovat, nebo musí mít člověk hlavu ze železa?
Všechno je možné, všechno je možné, když chcete ustát bomby, tak ustojíte bomby, ale lepší je se jim vyhnout, využít strategicky chyby protivníka a využít ji proti němu. A člověk na to musí mít. Tohle musí mít v povaze, musí být válečníkem a musí mít prostě tuhý kořínek, což Glover bezpochyby má.
Mimochodem, nevadil vám při boji s Teixeirou ten blimbající samurajský copánek? V utkání s Reyesem jste ho měl aspoň natužený nahoru.
Copánek mi nevadil, naopak, byl to můj bojový účes a už si chystám další. Je třeba se posouvat.
Jamahal Hill s vámi počítal do zápasu o další titul do konce srpna, což bohužel nestihnete. Poté začal tvrdit, že jste ve všech aspektech boje průměrný a jiné nesmysly. Vy se ale do trash talků vůbec nepouštíte. Nechávají vás velkohubá, scestná a urážlivá prohlášení některých vašich soupeřů a oponentů chladným?
Říkat si může, co chce. Jde o to, že já tam jdu s tím, že ne že mu vymlátím z hlavy tyhlety řeči, ale s tím, že mu ukážu svoji pravdu. A ta je mnohem dál než jeho názory, než jeho mínění. Vítězství!
Až se zcela zotavíte a budete moci bojovat naplno, chcete si vzít pás šampiona UFC (který jste kvůli zranění uvolnil) zpět. Kdy nás tím potěšíte, Jiří?
Ano, první meta, kterou bych rád dosáhl a vzal si ji, je vítězství pásu šampiona UFC v polotěžké váze. Pro mě samého je to, jak kdybych to šel obhajovat. Nebo spíše víc… obhájit svoji pozici šampiona, prokázat sám sobě i světu, že jsem hoden této pozice.
Co říkáte na titulový zápas v Oktagonu Kincl-Vémola? Podle mnohých byl nudný, mně se zdál přímo tragický. Zvládl rozhodčí to věčné postávání obou aktérů u pletiva?
Co se týče jejich zápasů, tak úplně napřímo – nebylo to záživné divácky a za mě… já se dívám na vše v pozitivech a já jsem v tomhle zápase viděl to, že Patrik Kincl dokonale bránil, využíval tam chyb, byť sice neudělal jeden extra krok navíc… a Karlos… ten zase předvedl úžasný tlak, tak jak to umí, a jen škoda, že neudělal nějakou změnu ve své strategii a taktice už v boji, protože mohl. Tak to si myslím, že mohlo být pro něj klíčové. Takže tak.
Karlos Vémola podstoupil drastické shazování a při vážení vypadal jako zombie. Proč se to vůbec dělá? Není to hazard se zdravím?
Hazard se zdravím si myslím, že… jak kdo to má naučené. Karlos to má takhle naučené, najeté, určitě z dlouhodobějšího hlediska to je, jak říkáte, hazard se zdravím, ale když to ten člověk zvládá, tak… No teď už říkal, že už do ‚osm čtyřky‘ shazovat nechce, takže já si myslím, že to rozhodnutí je zcela logické a dobré.
Zkratka MMA (Mixed Martial Arts) znamená smíšená bojová umění. Které bojové umění je podle vás nejúčinnější zbraní? Capoeira, karate, box…? Dá se to vůbec nějak poměřovat?
Nejúčinnější bojové umění… Dá se říct, že všechna bojová umění jsou nejúčinnější. Kouzlo je v tom, že je člověk může vytříbit do takové míry, ve které to konkrétní bojové umění (nebo bojový sport) budou platné proti čemukoliv. A tam už nezáleží na konkrétním stylu, ale jde o zkušenosti, o automatismy, které člověk má najeté, o to, že je člověk dokázal plně zrealizovat, plně ovládnout všechny techniky a staly se mu přirozeným. Jakmile člověk tohohle bodu mistrovství dosáhne, tak může vítězit s jakýmkoliv bojovým sportem a bojovým uměním proti komukoliv. V jakémkoliv množství.
Proč bojovníci v UFC absolvují třeba jenom jeden dva zápasy ročně a někdy ani to ne?
Někteří zápasníci zápasí i víckrát. Já bych teď už taky rád klidně zápasil víckrát, byl v tom aktivnější. Jde asi o to, že ta příprava je náročná, pak ten zápas, po zápase nějaká rekonvalescence… tak prostě dva tři zápasy do roka jsou takové akorát, no. Což mi připomíná, že třeba každý ten čas mezi těmi zápasy si nechávám dobře projít hlavou, co bylo, co je a co bude, kam se chci dostat. Mám jasnou vizi o tom, kam chci, mám jasnou vizi o tom, jak to chci vytříbit, a přesně to dělám, přesně to je můj motor.
Nemůžu se nezeptat na fenomén Conor McGregor. Co si o něm myslíte? Je opravdu tak šílený, jak se zdá, nebo je to spíš jeho mazaný marketingový tah?
Conora McGregora velmi uznávám. Sice na jednu stranu si říkám, že to velmi přepálil, co se týče marketingové stránky, ale zase mu to přineslo život, který chtěl, takže vyvážil ty váhy. Myslím si o něm, že je velmi mazaný, co se týče marketingu… A věřím, že jeho láska k bojovým sportům stále plane. Takže si myslím, že bychom ho mohli ještě vidět. Uvidíme, zda důvody, které ho drží v kleci, ještě nevymizely.
Začínal jste jako rváč na diskotékách a v barech. To mi trochu připomnělo Jorge Masvidala, který se jako mladý pral na ulici o peníze. Vy jste to dělal spíš proto, abyste si něco dokázal. To se vám podařilo vrchovatě a asi všechny vysněné cíle jste si splnil. Nebojíte se ztráty motivace a poklesu formy?
Má motivace se právě v tomto velmi měnila v průběhu mé kariéry a už dávno nezápasím proto, abych si dokázal, že jsem nejlepším rváčem, ale už to nahradily mnohem čistější důvody, protože já vím, že jsem nejlepším rváčem, a jako se s věkem a se zkušenostmi mění pohledy na život, stejně tak se mění pohledy na sportovní kariéru a člověk by se měl snažit, měl by jít tou cestou toho života, tudíž vybrušovat ten svůj diamant sebe samého… a stejně tak je to v bojových sportech a v bojových uměních. Což právě silně vnímám a to je mou motivací a motorem vpřed. Kdykoliv trénink, kdykoliv dril. Vítězství! Je to nekonečná cesta.
Na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity jste vystudoval Speciální edukaci bezpečnostních složek. Tu školu už asi potřebovat nebudete, že? Co budete dělat po skončení kariéry, uvažujete o tom? Nedejbože může přijít fatální zranění a ze dne na den se ocitnete ve sportovním důchodu…
Právě studuji ještě magisterské studium a nestuduji školu, ani bakalářský titul, ani nynější magisterský z důvodů toho, že bych to chtěl nějak využít, nicméně Fakulta sportovních studií a můj obor konkrétně zahrnuje bojové sporty, bojová umění, rozumění biomechanice i fyziologii těla, takže se mi to… což vám musím vyvrátit… mně se to náramně hodí do toho mého oboru, co dělám, do bojových sportů, protože chci boji porozumět nejen z pohybové stránky a ze strany výkonu, maximálního nasazení, relaxace (protože je to proces) a sebeobnovy, ale i ze strany racionálu. Proč to dělám, co se tam děje, co se děje v mém těle… A tady tyhle ty dílčí věci, které jsou za tím výkonem. Takže tak. Ať se daří! Vítězství!