Ještě v 18. století mělo to štěstí vidět žirafu jen několik Evropanů, první živá žirafa byla dovezena do Anglie až v první polovině 19. století a vzbudila skutečnou senzaci, když kráčela ulicemi do zoologické zahrady.
Nejvyšší zvíře
Žirafa je nejvyšší zvíře na světě. Dospělý samec zastřelený v Keni v roce 1934 byl vysoký 587 cm. Až do roku 1901, kdy byla v pralesích Konga objevena okapi, byla žirafa pokládána za jediný žijící druh čeledi žirafovitých. Existuje pouze jediný druh žirafy (Giraffa camelopardalis), ale díky zeměpisné proměnlivosti zvířat ve zbarvení a vzorování srsti rozlišujeme devět poddruhů. Žirafa nyní žije v Africe na jih od Sahary. Dříve však obývala rozsáhlejší oblasti, jak víme z popisů a ilustrací ve starých rukopisech i z mnoha skalních kreseb. Ještě ve druhé polovině 19. století žila žirafa i v severozápadní Africe. Během posledních sta let však tato krajina stále více vysychala a místo bujné zeleně ji nyní pokrývají písky.
Anatomie žirafy
Nejzvláštnější na žirafě je její dlouhý a přitom silný a ohebný krk. Tvoří ho sice jen obvyklých sedm krčních obratlů, ale ty jsou trubicovité, velmi protáhlé, téměř 30 cm dlouhé. Zoology vždy zajímala otázka, jak žirafa udržuje stálý krevní tlak – vždyť hlava může být v jedné chvíli až tři metry vysoko nad úrovní srdce a za okamžik klesnout dva metry pod něj. Dnes už víme, že to není otázka stavby a funkce srdce, ale cévní soustavy. Velké cévy žiraf mají po celé délce chlopně, které zabraňují zpětnému toku krve a jejímu hromadění v níže položených částech oběhového systému. Cévní soustava žiraf rovněž obsahuje husté síťoví drobných kapilár. Když žirafa skloní hlavu, síť kapilár v sobě zadržuje nadbytečnou krev a zabraňuje překrvení mozku, a naopak, když žirafa hlavu zase zvedne, zůstane v síti kapilár dostatečná zásoba krve, která nedovolí, aby se mozek dočasně odkrvil.
Žirafa vidí velmi ostře a její velké oči postřehnou nepřítele či jinou žirafu na velkou vzdálenost. I když žirafy nemají mnoho přirozených nepřátel, jsou téměř neustále ve střehu a spí jen v několikaminutových intervalech.
Chování žiraf
Stádo žiraf nemá pevnou strukturu. Zvířata buď žijí samotářsky, nebo se sdružují do malých stád, skládajících se ze tří až deseti kusů. Žijí v otevřené stromové savaně či v oblastech trnovitých křovin. Dospělí samci sice neprojevují teritoriální chování, ale přesto dodržují společenskou hierarchii – nejsilnější samec dává najevo svou dominanci pohyby hlavou. Před obdobím páření svádějí samci souboje, při nichž do sebe buší hlavami. Někdy se bojuje až na smrt, ale většinou souboj skončí tím, že se pod jedním samcem podlomí nohy nebo slabší sám zanechá boje.
Březost trvá patnáct měsíců. Když pak dvoumetrové mládě přichází na svět, vypadne z matky na zem s řádným žuchnutím, které mu však nijak neublíží. Matka své mládě kojí, ale žirafy mají i systém jakýchsi „školek“, takže za několik měsíců po narození se o mladou žirafu často stará jiná samice než její matka.
Ochrana žiraf
Dnes jsou žirafy ceněny v mnoha afrických zemích. Přitahují stále mnoho návštěvníků a příjem z turistiky je jedním z podstatných zdrojů národního důchodu mnoha afrických států. Proto žirafy nalezly ochranu v řadě národních parků a rezervací. V Keni žijí dokonce tři různé poddruhy těchto nanejvýš zajímavých sudokopytníků.
