Berserkové, muži ze severu, byli nebojácní a zběsilí válečníci – porážku si nepřipouštěli, jejich heslem bylo buď zvítězit, nebo zemřít. Pojem berserk se poprvé objevil v jedné staroseverské hrdinské písni z 9. století. Tato ústně tradovaná památka se písemné podoby dočkala až ve 13. století.
Útok berserků byl strašlivý
Psal se asi rok 872, když král Harald I. Krásnovlasý dorazil s loďmi k norskému Hafrsfjordu. Z jeho rodu, tedy rodu Ynglingů, později vzešla švédská panovnická dynastie, nyní však vytáhl proti vzpurným poddaným a nejpřednější pozice mezi válečníky na jeho lodích zaujali berserkové, jeho elitní oddíl. S divokým řevem se vrhli na protivníky a téměř nikdo z nich nebyl zraněn – jakoby snad nad nimi držel ochrannou ruku sám bůh války Odin. Jako ve zběsilém transu se převalili přes řady nepřátel a nikoho neušetřili.
Berserkovský vztek se stal pověstným
Skutečnou existenci berserků ovšem nedokládají žádné hodnověrné prameny, takže to, co o nich je známo, vychází ze ság a mýtů. Ke slávě se propracovali svou pověstnou bojechtivostí, bojovali doslova s „berserkovským vztekem“. Byli jako v nějaké extázi, i to odpovídalo pověsti boha Odina (Wotana). Tento germánský bůh války nikdy sám do boje nevytáhl, ale byl rovněž bohem extáze, vytržení. Tímto stavem by se také dalo vysvětlit, proč berserkové během bojů prý necítili bolest, a to jim jen dodalo pověst bojovníků, kteří vládnou nějakou nadpřirozenou silou.
Platili všeobecně za nezranitelné a neporazitelné – ale blázni to nebyli. Museli vždy sledovat svůj cíl a být koneckonců i nějak kontrolovatelní, jinak by svému vládci mohli být těžko užiteční.
Existuje řada teorií
Co ale způsobovalo jejich zuřivost a zběsilost, není dodnes uspokojivě vysvětleno. Existuje řada teorií. Podle jedné z nich před bojem jedli muchomůrky. Příznaky otravy těmito houbami se opravdu velice podobají tomu, jak je extatický stav berserků popisován. Byli prý stále zuřivější, měli svalové křeče, prožívali stav opojení spojený s halucinacemi. Oproti této teorii hovoří fakt, že se nikde nepopisuje, že by snad měli užívat nějaké povzbuzující prostředky.
Jiná teorie přichází s tím, že původ této zběsilosti je v jakési geneticky podmíněné dědičné chorobě.
Zkrátka se jednalo o oddíl elitních bojovníků, kteří se před bojem dostávali nějakým neznámým způsobem – nějakým prostředkem na zvýšení hladiny adrenalinu v krvi – do opojení tak silného, že dokázali bojovat do úplného vyčerpání.
V mírových dobách se jejich postavení změnilo. Protože byli takto bojovní neustále, vyzývali na souboj každého, kdo jim zkřížil cestu, a tak se stávali pomalu spíše přítěží. A jejich definitivní vyloučení ze společnosti přineslo křesťanství, které ve Skandinávii zvítězilo v 10. – 11. století. Misionáři prosazovali jediného Boha a společně s tím, jak ztráceli vliv pohanští bohové, ztratili svůj vliv také berserkové. Jejich dědictví ale zůstalo v podobě přirovnání – „je vzteklý jako berserk“.
