Některé předměty jakoby přinášely neštěstí těm, kteří si nimi přijdou do styku. Proč tomu ale tak je? Někteří lidé věří, že nic, co bylo vysloveno nebo vykonáno, se jen tak neztrácí, že vše je nějakým nám neznámým způsobem kdesi zaznamenáno.
Starožitný suvenýr
Roku 1928 se angličtí manželé Lambertovi v japonském přístavním městě Kobe zastavili před výkladní skříní malého starožitnictví. Paní Marii Lambertové se velmi líbila malá soška polonahého tlustého mužíčka, s úsměvem sedícího na polštáři. Poznala v něm japonského bůžka štěstí Ho-Tei. Původně to údajně měl být buddhistický mnich z 9. století, který naplnil svůj život pomocí chudým.
Vešli tedy do krámku, zeptat se na cenu. Ihned souhlasili s koupí, protože majitel uvedl mimořádně nízký obnos, přitom soška byla originální řezbářskou prací z pravé slonoviny.
V kajutě výletní lodi si pak svůj nový majetek prohlíželi. Jedinou zvláštností byl malý otvor v podstavci, uzavřený jakousi zátkou, zhotovenou rovněž ze slonoviny. Věřili, že Ho-Tei jim přinese štěstí a Marie jej pečlivě uložila do kufru.
Nečekané potíže
Avšak druhý den ji na moři, cestou do Manily, překvapila nesnesitelná bolest zubů. Léky od bolesti nezabíraly. Po přistání v Manile byli Lambertovi zase stiženi bolestivou horečkou, bolely je snad všechny klouby. Když se Marie dostala konečně k zubaři, tomu vyklouzla vrtačka z ruky a poranila zubní nerv tak, že se její bolesti ještě zhoršily.
Dále manželé cestovali do Austrálie a tentokrát rozbolely nesnesitelně zuby pana Lamberta. Když po přistání v Cairns vyhledal zubaře, ten jen mohl konstatovat, že zuby jsou v naprostém pořádku. Pak zuby přestaly bolet tak rychle, jak začaly, ale netrvalo dlouho, a bolesti se objevily znovu. Opět navštívil zubaře a bolesti ustaly. Vše se však opakovalo, jakmile se ocitl na palubě lodi. Ovšem s novou soškou nenapadlo manžele spojovat jejich problémy ještě ani náhodou.
Ale když uložili kufr s bůžkem v Sydney do lodní úschovny, bolesti opět naráz ustoupily. Při plavbě na Nový Zéland se jejich kufr ocitl v kajutě jen jednou a manželé ihned oba pocítili znovu bolesti zubů. Když jej dali do úschovny, zase zmizely. Jejich pobyt na Novém Zélandě byl klidný a nic je netrápilo – ovšem do okamžiku, než se vydali do Chile a Ho-Tei se opět ocitl v jejich kajutě.
Prokletá soška?
Při pobytu v USA navštívili matku pana Lamberta, které se soška tak líbila, že jí ji darovali. Jakmile i ji postihla silná bolest zubů, dárek jim raději vrátila, protože ji napadlo, že je předmět nějak začarovaný. Ale tuto možnost si zatím Lambertovi nechtěli připustit.
Při plavbě lodí přes Atlantský oceán však názor změnili. Zapůjčili totiž tehdy sošku jedné cestující, která se zajímala o řezbářské práce, aby ji mohla ukázat manželovi. Ráno si pak stěžovala, že ji náhle začaly velmi bolet zuby. Lambertovi si uvědomili, že i je zuby bolely vždy, jakmile se Ho-Tei ocitl v jejich kajutě. Marie dokonce chtěla sošku hodit přes palubu, ale to už se však pan Lambert obával bohovy pomsty a vzal tedy sošku s sebou do Londýna, kde ji ukázal japonskému obchodníkovi.
Duše Ho-Tei
Ten byl ochoten ji ihned koupit, Lambertovi mu však popsali všechny potíže – a obchodník zavolal jakéhosi starého Japonce, aby se šel podívat. Ten ji prozkoumal a sdělil Lambertovým, že Ho-Tei je chrámový bůh. A jako takový byl někdy opatřován „duší“ – malým medailonkem ukrytým v kultovní soše. Soška Lambertových nepochybně takovou duši měla, což dokládal slonovinový uzávěr na podstavci. Starý Japonec pak umístil sošku do malé schrány a zapálil kouřovou tyčinku, aby boha štěstí usmířil.
Jednalo se tedy opravdu o nespokojenou duši sošky – nebo šlo o pouhé zřetězení nešťastných náhod? Třeba je pravda někde uprostřed…
