Jeskyně na některé lidi působí strašidelně – lidské smysly totiž nejsou přizpůsobeny věčnému temnu. Na druhou stranu, jiné fascinují.
Rekordy padají
Za nejhlubší jeskyni světa je dnes považována jeskyně Voronija v Gruzii a žádná objevená jeskyně zřejmě není větší než komora Sarawak v jeskynním systému Gua Nasib Bagus v krasovém pohoří na Borneu – vešel by se tam letecký park středně velké letecké společnosti. Kdyby se chodby nejdelší známé jeskyně – Mamutí jeskyně v americké přírodní rezervaci Mammoth Cave National Park – seřadily za sebe, sahaly by vzdušnou čardou dál než od Aše po Jablunkov.
Jak takové giganty vznikají? Experti znají jen jednu nespornou odpověď – působením nepatrných kapek vody. Až na několik výjimek jsou jeskyně útvary krasové krajiny, což znamená, že vznikají vymýváním některých hornin, kupříkladu vápence, dolomitu nebo sádrovce, prosakující, kapající, tekoucí nebo stojatou vodou.
Dají si na čas
Ovšem trvá neuvěřitelně dlouho, než takto vznikne jeskyně – jde o tisíciletí. Někdy trvá vytvoření jeskyně 100 tisíc let nebo i více. U stalagmitů můžeme počítat s ročním nárůstem o 0,1 milimetru. V jedné slavné jeskyni Aven Armand ve Francii měří jeden takový krápník na výšku 33 metrů – tak jak dlouho asi vznikal?
Obyvatelé jeskyní jsou zvláštní tvorové
V jeskyních jsou doma většinou podivní tvorové, jako je slepý macarát jeskynní, který během svého vývoje ztratil schopnost zraku a v temnu se spoléhá na svůj vynikající hmatový smysl. Netopýři využívají k orientaci echolokaci, pomocí níž se bezpečně pohybují ve svém podzemním obydlí. Medvěd jeskynní, jehož kostry se staly atrakcí mnoha turisticky přístupných jeskyní ve střední Evropě, nepatří k pravým jeskynním živočichům – v době ledové tu byl hostem, hledal zde podobně jako člověk doby kamenné úkryt před zimou, sněhem a ledem.
Jeskynní „podnebí“ je také poněkud zvláštní
Toto klima má své paradoxy, se kterými si lámou hlavu i experti. Při průzkumu švýcarské jeskyně Hölloch se přišlo na to, že právě v nejstudenějším období doby ledové tam hluboko pod zemským povrchem bylo vyloženě teplo.
Lze vysvětlit zvláštní vývoj teplot? Z horkého nitra Země je do jeskyní neustálo přiváděno nevelké, ale měřitelné množství tepla. Proti tomuto zateplování působí ztráta tepla vlivem vody z tání a dešťové vody, která se do dutin dostává štěrbinami v okolní hornině. V teplejších obdobích, kdy štěrbiny nebyly blokovány ledem, byl chladicí efekt vody nejsilnější. Když byl však v chladnějších obdobích přívod vody přerušen vznikem permafrostu, těžily jeskyně (a jejich obyvatelé) z tepla pocházejícího z nitra Země. Tak se jeskyně stala vyhledávaným útočištěm.
