Z jednoho z nejstarších hradů u nás byla postupem času vybudována jedna z nejkrásnějších šlechtických rezidencí v zemi. Z Blatné se stalo vyloženě reprezentativní sídlo.
Historie
Blatná vznikla na místě dřevěné tvrze na kamenném ostrůvku uprostřed bažin, proto „blatný hrad“. První zmínka je datována do roku 1235, tehdejším majitelem prý byl šlechtic jménem Všemír. Bažiny tvořily jakousi přirozenou ochranu, byly však částečně upraveny na vodní příkop, přes který vedl padací most. Z nejstaršího období se dochovala část románské kaple. Od poloviny 13. století pak byli na hradě usídleni johanité. Poté na hradě sídlili Bavorové, následně páni z Rožmitálu.
Při přestavbě ve 14. století se už u Blatné dbalo hlavně na pohodlné bydlení a další úpravy v 15. století postrádaly jakékoliv obranné prvky. Tehdy byl majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu, který měl vysoké postavení u panovnického dvora. Měl prý také výborný přehled o moderních obranných prvcích hradů, ale proč o to nedbal u tohoto svého sídla, nevíme dodnes. Okolní vodní plocha zřejmě byla chápána jako dostatečná. Toto období Blatné je považováno za nejslavnější. Jaroslav Lev z Rožmitálu byl švagrem krále Jiřího z Poděbrad, v roce 1465 jel dokonce v čele mírového poselství po Evropě. Mimochodem, dalším členem výpravy byl Václav Šašek z Bířkova, a jeho deník zpracoval Alois Jirásek v knize Z Čech až na konec světa.
Po požáru v roce 1763 byl hrad přestavěn a upraven na zámek, tehdy patřil rodu Serenyiů. Po nich již následoval rod Hildprandtů, těm byla Blatná zkonfiskována v roce 1952, rodině se podařilo dostat do Etiopie.
Zámecké interiéry jsou zařízeny hlavně rodovými sbírkami Hildprandtů. Můžeme si zde prohlédnout řadu zajímavostí, včetně pracovny Jana Evangelisty Purkyně, který sem byl pozván jako učitel domácího pána.
V roce 1991 se zámek vrátil do rukou rodiny Hildbrandtových, je ale zpřístupněn.
Pověsti – čarodějná kniha
U rybníka pod hradem stával kdysi mlýn, kde žili mlynář s mlynářkou a malým synkem. Neměli na něj příliš času, práce měli dost, a tak se zvídavý hoch bavil sám. Zvláště rád šmejdil po půdě, kde byla řada věcí k objevování. Jednoho dne tak narazil na prastarou malovanou truhlu. Už už si představoval poklad, uvnitř však objevil jen velkou knihu.
Nijak zvlášť jej nezajímala, ale když se jednou vypravil koupat se do rybníka, přesto si pro chvíli zahálky vzal knihu s sebou. Objevil v ní zvláštní obrázky a také text, který se pokusil přelouskat nahlas. Nečekal, co tím způsobí – před ním se náhle zjevili čerti a stále jich přibývalo, pobíhali všude.
Šťastnou náhodou se mlynář rozhodl podívat se, co jeho synek kde vyvádí a vyšel ze mlýna. Ihned uslyšel divné zvuky, tak se rozběhl za nimi. Uviděl synka obklopeného čerty. Měl pro strach uděláno – a tak vrazil mezi čerty k synkovi a sebral mu knihu. Mlynář toho trochu o mocných kouzlech věděl, a tak našel v knize text, který přečetl. Čerti museli být najednou potichu, kouzlo změnilo situaci, museli nyní mlynáře poslouchat.
Mlynář přikázal, aby na louce u rybníka zorali pole, a oni museli uposlechnout, i když to víte, nadšení právě nebyli – pak raději rychle zmizeli zpátky do pekla. Děj se co děj, už se tu prý nikdy neukázali – co kdyby narazili na nějakého mlynáře, který by také něco tak trochu věděl o mocných kouzlech.
Ale místu se od těch doby říká Čertovo pole. A čarodějná kniha? Ta někam zmizela, možná se ještě dnes nachází v zámeckém archivu. Třeba ji jednou někdo najde, ale běda, pokud bude číst nahlas!
